3.kapitola konec 1.část

14. července 2009 v 16:51 | Lenny94
3. KONEC

Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.
Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala - a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.
Otevřel mi dveře.
"Jak ti je?"


"Parádně," lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.
Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?
Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě zeptal na ruku a já jsem zalhala.
Alice obvykle bývala u oběda dřív než my; nemusela se zdržovat s lenochem, jako jsem byla já. Ale dnes neseděla u stolu, nečekala nad podnosem s jídlem, které nebude jíst.
Edward její nepřítomnost nijak nekomentoval. Říkala jsem si, jestli se jí neprotáhla hodina - až jsem pak uviděla Connera a Bena, kteří s ní měli čtvrtou hodinu francouzštinu.
"Kde je Alice?" zeptala jsem se Edwarda úzkostně.
Podíval se na cereální tyčinku, kterou pomalu drtil v prstech, a odpověděl: "Je s Jasperem."
"Je Jasper v pořádku?"
"Odjel na nějakou dobu pryč."
"Cože? Kam?"
Edward pokrčil rameny. "Nikam zvlášť."
"A Alice jela s ním," dopověděla jsem s tichým zoufalstvím. Samozřejmě, jestli ji Jasper potřeboval, tak jela.
"Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali."
V Denali žila ta druhá skupina výjimečných upírů - hodných jako Cullenovi. Tanya a její rodina. Párkrát jsem o nich slyšela. Edward k nim utekl loni v zimě, když se mu ve Forks těžko žilo, protože jsem tam přijela já. Také Laurent, nejcivilizovanější člen Jamesovy malé smečky, tam odjel, než by se postavil na Jamesovu stranu proti Cullenovým. Bylo rozumné, že Alice chtěla, aby tam jel Jasper s ní.
Polkla jsem, snažila se odblokovat ten knedlík, který se mi najednou usadil v krku. Provinile jsem sklopila hlavu a svěsila ramena. Vyhnala jsem je z domova, stejně jako Rosalii a Emmetta. Byla jsem pro ně pohroma.
"Bolí tě ruka?" zeptal se znepokojeně.
"Komu záleží na mojí pitomé ruce?" zabručela jsem znechuceně.
Neodpověděl a já jsem si položila hlavu na stůl.
Když den končil, už mi to mlčení lezlo na nervy. Nechtěla jsem ho porušit jako první, ale zjevně jsem neměla na výběr, jestli jsem s Edwardem chtěla vůbec ještě někdy mluvit.
"Přijdeš později dnes večer?" zeptala jsem se, jak mě doprovázel - mlčky - k mému autu. Vždycky k nám chodil.
"Později?"
Potěšilo mě, že se tvářil překvapeně. "Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno."
"Aha," zamručel.
"Ale přijdeš, až budu doma, viď?" Strašně mi vadilo, že si tím najednou nejsem jistá.
"Jestli chceš."
"Vždycky chci," připomněla jsem mu, možná trochu naléhavěji, než rozhovor vyžadoval.
Čekala jsem, že se zasměje nebo usměje, nebo nějak zareaguje na moje slova.
"Tak dobře," souhlasil lhostejně.
Znovu mě políbil na čelo a zavřel za mnou dveře. Pak se otočil a půvabně odklusal k svému autu.
Podařilo se mi vyjet z parkoviště dřív, než mě naplno zachvátila panika, ale když jsem dojela k Newtonovým, nemohla jsem popadnout dech.
On prostě potřebuje čas, říkala jsem si. Překoná to. Možná je smutný, že se mu rozutekla rodina. Ale Alice s Jasperem se brzy vrátí, stejně jako Rosalie s Emmettem. Jestli to pomůže, budu se od toho velkého bílého domu u řeky držet dál - už tam nikdy nevkročím. Nebude mi to vadit. Vždyť se budu s Alicí vídat ve škole. Musí se přece vrátit kvůli škole, no ne? A bezpochyby se pravidelně budu potkávat i s Carlislem - na pohotovosti.
Konec konců, to, co se přihodilo včera večer, vlastně nic nebylo. Nic se nestalo. No tak jsem spadla - to se mi stávalo celý život. V porovnání s tím, co mě potkalo na jaře, je tohle bezvýznamné. Po Jamesově útoku jsem měla zlomeniny a málem jsem vykrvácela - a přesto se Edward vypořádal s nekonečnými týdny, které jsem musela strávit v nemocnici, mnohem lépe než s tímhle. Bylo to proto, že tentokrát to nebyl nepřítel, před kým mě musel chránit? Že to byl jeho bratr?
Možná by bylo lepší, kdyby mě odvezl někam pryč, než aby byla rozprášena jeho rodina. Malinko se mi zvedla nálada, když jsem si představila, kolik času bychom nerušeně strávili spolu. Kdyby dokázal vydržet do konce školního roku, Charlie by nemohl nic namítat. Mohli bychom odjet na univerzitu, nebo to alespoň předstírat, jako to letos udělali Rosalie s Emmettem. Určitě by Edward mohl rok počkat. Co je to jeden rok pro nesmrtelného? Ani mně to nepřipadalo nijak dlouho.
Dokázala jsem se přemluvit k takovému klidu, že jsem byla schopná vystoupit z auta a jít do obchodu. Mike Newton tady byl dneska dřív než já, a když jsem vešla, usmál se na mě a zamával mi. Popadla jsem pracovní vestu a neurčitě přikývla směrem k němu. Pořád jsem si v duchu malovala příjemné scénáře, které pojednávaly o tom, jak uteču s Edwardem na nejrůznější exotická místa.
Mike přerušil moje snění. "Jak jsi oslavila narozeniny?"
"Hm," zamumlala jsem. "Jsem ráda, že to mám za sebou."
Mike se na mě po očku podíval, jestli náhodou nejsem padlá na hlavu.
V práci se to vleklo. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda, modlila jsem se, aby to překonal, ať už je to cokoliv, aby už to bylo za námi, až se zase sejdeme. O nic nejde, opakovala jsem si znovu a znovu. Všechno se vrátí zpátky k normálu.
Úleva, kterou jsem pocítila, když jsem zabočila do naší ulice a uviděla Edwardovo stříbrné auto zaparkované u nás před domem, byla ohromující, opojná. A hluboce mě znepokojovalo, že to tak je.
Spěchala jsem do domu, a ještě jsem nebyla uvnitř, už jsem volala:
"Tati? Edwarde?"
Současně s tím jsem uslyšela z obývacího pokoje znělku televizního sportovního kanálu.
"Tady jsme," zavolal Charlie.
Pověsila jsem si pláštěnku na věšák a spěchala za nimi.
Edward seděl v křesle, Charlie na pohovce. Oba viseli očima na televizní obrazovce. U táty to bylo normální. U Edwarda zase až tak ne.
"Ahoj," hlesla jsem.
"Ahoj, Bello," odpověděl otec, aniž se na mě podíval. "Zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole."
"Dobře."
Čekala jsem ve dveřích. Nakonec se na mě Edward podíval se zdvořilým úsměvem. "Přijdu hned za tebou," slíbil. Jeho oči zabloudily zpátky k televizi.
Ještě chvilku jsem na ně šokovaně zírala. Ani jeden si toho zjevně nevšiml. Cítila jsem, jak se mi něco, možná panika, začíná vzdouvat v prsou. Utekla jsem do kuchyně.
Pizza mě vůbec nezajímala. Posadila jsem se na židli, přitáhla si kolena pod bradu a objala je pažemi. Něco bylo velmi v nepořádku, možná to bylo horší, než jsem si uvědomovala. Z televize se dál ozývaly zvuky mužského hekání a zápolení.
Snažila jsem se ovládnout, vzít rozum do hrsti. Co nejhoršího se může stát? Ucukla jsem. To byla rozhodně špatně položená otázka. Dělalo mi potíže správně dýchat.
Dobře, pomyslela jsem si znovu, co nejhoršího dokážu přežít? Ani tahle otázka se mi moc nelíbila. Ale promýšlela jsem možnosti, o kterých jsem během dneška uvažovala.
Budu se držet stranou Edwardovy rodiny. Určitě by po mně ale nechtěl, aby se to vztahovalo i na Alici. Ale kdybych nesměla chodit za Jasperem, samozřejmě bych s ní mohla trávit mnohem méně času. V duchu jsem přikývla - to přežiju.
Nebo můžeme odejít. Možná Edward nebude chtít čekat až na konec školního roku, možná to bude muset být hned.
Přede mnou na stole ležely dárky od Charlieho a Renée tak, jak jsem je tam nechala, foťák, který jsem u Cullenových ani nestihla použít, a vedle něj album. Dotkla jsem se hezké obálky alba od maminky a povzdechla jsem si, když jsem si na Renée vzpomněla. To, že jsem bez ní žila už tak dlouho, mi nijak neulehčovalo představu trvalejšího odloučení. A Charlie by tu zůstal úplně sám a opuštěný. Oběma by to tolik ublížilo…
Ale my bychom se přece vrátili, ne? Jezdili bychom za nimi samozřejmě na návštěvu, ne?
Na tyhle otázky jsem nedokázala odpovědět s jistotou.
Opřela jsem si tvář o koleno a zírala na hmatatelné projevy rodičovské lásky. Už dlouho jsem věděla, že cesta, kterou jsem si vybrala, bude těžká. A konec konců, myslela jsem i na ten nejhorší scénář - nejhorší, který bych dokázala přežít…
Znovu jsem se dotkla alba, otočila přední stranu obálky. Na stránce byly nalepeny kovové růžky, do kterých se měl umístit první obrázek. Nebyl to tak špatný nápad, udělat nějaký záznam mého života tady. Pocítila jsem zvláštní nutkání okamžitě začít. Možná mi tolik času ve Forks nezbývá.
Pohrávala jsem si s páskem od foťáku na zápěstí a přemítala o prvním záběru. Dokáže z toho vylézt něco podobného originálu? To jsem pochybovala. Ale asi si nedělal starosti, že by fotka s ním vyšla na prázdno. Uchichtla jsem se pro sebe, jak jsem si vzpomněla na jeho bezstarostný smích včera večer. Pak mě to přešlo. Tolik se toho změnilo, a tak náhle. Trochu se mi z toho dělalo mdlo, jako kdybych stála na okraji příliš hluboké propasti.
Už jsem na to nechtěla myslet. Popadla jsem foťák a vyrazila nahoru po schodech.
Můj pokoj se za těch sedmnáct let, co tu matka nebyla, skoro nezměnil. Stěny byly pořád světle modré, v oknech visely ty samé zažloutlé krajkové záclony. Místo dětské postýlky tam stála velká postel, ale jistě by poznala pokrývku nepořádně přehozenou přes postel - byl to dárek od babičky.
Přesto jsem svůj pokoj vyfotila. Dnes večer jsem toho víc dělat stejně nemohla - venku byla moc tma - a ten pocit ve mně sílil, už to bylo téměř nutkání. Zaznamenám ve Forks všechno, než budu muset odejít.
Přicházela nějaká změna. Cítila jsem to. Nebyla to příjemná vyhlídka, když mi život, jaký jsem tu dosud vedla, připadal dokonalý.
Dala jsem si načas, než jsem se vrátila dolů po schodech s foťákem v ruce. Snažila jsem se ignorovat šimrání v břiše, když jsem pomyslela na ten zvláštní odtažitý pohled, který jsem v Edwardových očích tak nerada viděla. Však on se z toho dostane. Možná si dělá starosti, že se budu zlobit, až mě požádá, abychom odjeli. Nechám ho, aby to překonal sám, nebudu se mu do toho plést. A budu připravená, až mě požádá.
S foťákem nastaveným jsem se naklonila přes roh, aby mě neviděli. Byla jsem si jistá, že nemám šanci nachytat Edwarda nepřipraveného, ale on nevzhlédl. Pocítila jsem krátké zachvění, jak se mi něco ledového převrátilo v žaludku; ignorovala jsem to a udělala první fotku.
Oba se na mě podívali, Charlie se zamračil. Edwardův obličej byl prázdný, bez výrazu.
"Co to děláš, Bello?" stěžoval si Charlie.
"Ale no tak." Předstírala jsem úsměv, když jsem si šla sednout na podlahu před gauč, na kterém se Charlie povaloval. "Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila."
"Ale proč fotíš zrovna mě?" zabručel.
"Protože jsi takovej fešák," odpověděla jsem z legrace. "A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím."
Zamručel něco nesrozumitelného.
"Hele, Edwarde," řekla jsem s obdivuhodnou lhostejností. "Udělej nám s taťkou společnou fotku."
Hodila jsem mu foťák - dávala jsem si pozor, abych se mu přitom nepodívala do očí, a klekla jsem si vedle opěrky gauče, kde měl Charlie hlavu. Charlie si povzdechl.
"Usmívej se, Bello," zamumlal Edward.
Udělala jsem, co jsem mohla, a foťák bleskl.
"Ukažte, děti, taky vás vyfotím," nabídl se Charlie. Věděla jsem, že se jenom snaží dostat se z dosahu hledáčku.
Edward vstal a zlehka mu hodil foťák.
Šla jsem se postavit vedle Edwarda a to aranžování mi připadalo formální a divné. Položil mi zlehka ruku na rameno a já jsem mu pevně ovinula paži kolem pasu. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale bála jsem se.
"Usmívej se, Bello," připomněl mi znovu Charlie.
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Blesk mě oslepil.
"To by pro dnešek stačilo," prohlásil pak Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. "Nemusíte hned vyplácat celý film."
Edward mi spustil ruku z ramene a nedbale se vymanil z mého objetí. Posadil se zpátky do křesla.
Zaváhala jsem a pak jsem si zase šla sednout vedle pohovky. Najednou jsem dostala takový strach, že se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem si je na břicho, abych je schovala, položila jsem si bradu na kolena a nevidoucíma očima zírala na obrazovku před sebou.
Než přenos skončil, nepohnula jsem se ani o píď. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward vstal.
"Už bych měl jít domů," prohlásil.
Charlie nevzhlédl od reklamy. "Tak ahoj."
Neohrabaně jsem se postavila - byla jsem celá ztuhlá z toho, jak jsem dlouho seděla bez pohnutí - a šla jsem Edwarda vyprovodit k domovním dveřím. Zamířil přímo k svému autu.
"Zůstaneš tu?" zeptala jsem se bez stopy naděje v hlase.
Tušila jsem, co mi odpoví, takže mě to tolik nebolelo.
"Dnes v noci ne."
Neptala jsem se na důvod.
Nastoupil do auta a odjížděl, zatímco já jsem tam stála bez pohnutí. Skoro jsem nevnímala, že prší. Čekala jsem, aniž bych věděla, nač čekám, dokud se za mnou neotevřely dveře.
"Bello, co tady děláš?" zeptal se Charlie, překvapený, že mě tam vidí stát samotnou a moknout.
"Nic." Otočila jsem se a loudala se zpátky do domu.
Byla to dlouhá noc, a pokud jde o odpočinek, za moc to nestálo.
Vstala jsem, hned jak se za oknem objevilo slabé světlo. Mechanicky jsem se oblékla do školy a čekala, až mraky zesvětlají. Posnídala jsem misku ovesné kaše a usoudila jsem, že už je dost světla na fotografování. Vyfotila jsem náklaďáček a pak náš dům zepředu. Otočila jsem se a udělala pár záběrů lesa za domem. Je zvláštní, že už mi nepřipadal tak zlověstný jako dřív. Uvědomila jsem si, jak se mi po tom všem bude stýskat - po té zeleni, bezčasovosti, po tajemství lesa. Po všem.
 


Anketa

Zac Efron x Robert Pattinson

Robert Pattinson
Zac Efron

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.