28.kapitola Budoucnost

15. července 2009 v 10:33 | Lenny94
28. BUDOUCNOST


Carlisle a Edward nebyli schopni dohonit Irinu než její trasa zanikla ve zvucích. Odklonili se aby zjistili jestli její cesta vedla přímo, ale nebyla po ní ani stopa na míle na míle daleko v žádném směru na východním břehu.

To vše byla moje chyba. Přišla, přesně jak Alice viděla, smířit se s Cullenovými, jen ji rozzlobilo mé přátelství s Jakobem. Přála jsem si abych ji spozorovala dříve, předtím, než nastoupil Jakob. Přála jsem si abych byla lovila někde jinde.

Nedalo se toho moc dělat. Zklamaný Carlisle volal Tanyu. Tanya a Kate neviděli Irinu od svého rozhodnutí přijít na mou svatbu, a byli rozrušeny že Irina přišla tak blízko dřív než se vrátila domú; nebylo pro ně snadný ztratit sestru, ať tak nebo onak dočasné odloučení by mohlo být. Přemítala jsem jestli to v nich vyvolalo zpomínku na dávnou ztrátu matky mnoho století předtím.

Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininy nejbližší budoucnosti, nic příliš konkrétního. Nevrátí se zpět do Denali, pokud Alice mohla říct. Vize byla mlhavá. Všechno co Alice mohla vidět bylo, že Irina je viditelně rozrušená; potulovala se v sněhu - zaválo ji to na sever? Na východ? se zničeným výrazem. Neudělala žádná rozhodnutí aby nabrala nový kurs ve své truchlivé cestě.

Dny prošly a ačkoli jsem samozřejmě na nic nezapomněla, Irina a její bolest byli přesunuty do úzadí mé mysli. Byly důležitější věci na které jsem musela myslet právě teď. Měla jsem odjet do Itálie za několik málo dní. Po mém návratu všichni pújdem do Jižní Ameriky.

Každý detail byl přebrán již stokrát. Začali bychom s Ticunas, stopováním jejich legend přímo ke zdroji. Teď, když bylo rozhodnuto že Jakob pojede s námi, figuroval v našich plánech přednostně, protože bylo nepravděpodobné že lidé, kteří věřili v upíry budou mluvit s kterýmkoli z nás o jejich příbězích. Jestli narazíme na slepou uličku v Ticunas, bylo v té oblasti ještě mnoho příbuzných kmenú ke zkoumání. Carlisle měl nějaké dávné přátele v Amazonu; kdybychom je dokázali najít, možná by pro nás také měli informace. Nebo přinejmenším návrh pokud jde o to kde sehnat nějaké odpovědi. Bylo nepravděpodobné , že tři Amazonští upíři měli co do činění s legendami o hybridech upírú, protože všechny tři byli ženy. Nedalo se odhadnout jak dlouho bude naše pátrání trvat.

Zatím jsem neřekla Charliemu ani o delším výletu, a dusilo mne pomyšlení na to, co mu říct zatímco Edwardova a Carlisleho diskuze pokračovala. Jak mu to sdělit pravým zpúsobem?

Zírala jsem na Renesmee zatímco jsem vedla vnitřní diskuzi. Práve teď byla zkroucená na pohovce, její dech zpomalený tvrdým spánkem, zmuchlané kadeře divoce rozhozené kolem tváře. Obvykle jsme ji s Edwardem odnesli do naši chatky abychom ji uložili do postele, ale dnes večer jsme zústali s rodinou, on a Carlisle zabraní hluboko v jejich plánování.

Mezitím, Emmett a Jasper byli více vzrušení plánováním možností lovu. Amazon jim nabízel změnu naši obvyklé kořisti. Jaguárové a pumy, například. Emmett toužil vyzkoušet zápas s anakondou. Esme a Rosalie plánovali co sbalit. Jakob byl se Samovou smečkou, zařizující chod věcí počas své nepřítomnosti.

Alice se pomalu pohybovala po velkém pokoji, zbytečně uklízející již neposkvrněný prostor, urovnávíjíc Esmein dokonale pověšený věnec. Právě teď znovu urovnala vázu na Esmeině hrací skříňce přesně do středu . Viděla jsem změny ve výrazu tváře, vize, pak prázdno, pak znovu nahlídla do budoucnosti. Domnívala jsem se, že se snaží vidět skrz slepá místa která v jejích vizích zpúsobovali Jakob a Reneesme co se týče nastávající cesty po Jižní Americe do té doby, kým Jasper neřekl, "nech toho, Alice; ona není naše starost", a vlna klidu tiše a neviditelně zahalila místnost. Alice si znovu dělala starosti s Irinou.

Vyplázla na Jaspera jazyk a pak zvedla jednu vázu plnou bílých a rudých rúží a směřovala do kuchyně.. Byl tam drobný náznak vadnutí na jedené z bílych květinn, ale Alice se zdála být plně zaměřená na naprostou dokonalost coby rozptýlení svých nedostatečných vizí.

Znovu pozorujíc Renesmee jsem nezpozorovala kdy váza vyklouzla z Aliciných prstú. Jen jsem zaslechla svištění vzduchu podél letícího krystalul, a zvedla jsem oči právě abych viděla jak se tříští na deset tisíc diamantových střepů na mramorové kuchyňské podlaze..

Byli jsme absolutně klidní když se krystal rozletěl ve všech směrech s nehudebním cinkotem, všechny oči upřené na Alici.

Má první nelogická myšlenka byla že Alice na nás nahrála nějaký žert. Protože neexistovala možnost že by vázu upustila náhodou. Dokázala bych skočit napříč místností abych ji zachytila s časovou rezervou jestli bych si myslela že se to múže stát. A v první řadě jak by to vúbec propadlo jejími prsty? Jejími dokonale jistými prsty?

Nikdy jsem neviděla upíra cokoli udělat náhodou. Nikdy.

A pak se otočila k nám, v pohybu tak rychlém že nemohl existovat.

Její oči byly napůli tady a napůli v budoucnosti, doširoka rozevřené, vyplňující její drobný obličej až hroziliy že přetečou. Pohlédnout do jejích očí bylo jako vidět svúj hrob zevnitř; byla jsem zachycená v strachu a zoufalství a utrpení jejího upřeného pohledu.

Slyšela jsem jak Edward zalapal po dechu; byl to zlomený, napúl přidušený zvuk.

"Co?! Zavrčel Jasper a přiskočil k ní rychlým pohybem, drtíc rozbitý krystal pod nohama. Popadl jí za ramena a ostře s ní zatřásl. Zdálo se, že v jeho rukách tiše chrastí "Co Alice"

Emmett se přesunul do mého periferního vidění, jeho zuby obnažené zatímco oči mu skákaly směrem k oknu, v očekávaní útoku.

Esmy, Carlisle, a Rose byli zcela potichu, zmrzlí stejně jako já.

Jasper zatřásl Alicí znovu. "Co je to?"

"Jdou si pro nás" zašeptali Alice a Edward , dokonale synchronizovaní. "Všichni"

Ticho..

Pro jednou, jsem byla ten co pochopil nejrychleji, něco v jejich slovech spustilo mou vlastní vizi. Byla to jen vzdálená vzpomínka na tísnivý sen, prúhledná, nejasná jako přes silnou vrstv hmly. Ve své hlavě jsem viděla černou linii postupující směrem ke mě, ducha své napoly zapomenuté lidské noční múry. Nemohla jsem vidět třpyt jejich rubínových očí ani záblesk vlhkých ostých zubú, ale vědela jsem kde jsou.. . . .

Silnější než vzpomínka na pohled přišla vzpomínka na pocit kroutivá potřeba chránit drahocennou věc za mnou.

Já chci polapit Renesmee do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat ji neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívati. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého upířího znovuzrození mi byla zima.

Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Já jsem již věděl.

"Volturiovi" zasténala Alice
"Všichni" zasténal Edward zároveň s ní
"Proč" zašeptala Alice sama pro sebe "Jak?"
"Kdy?"šeptl Edward
"Proč?" Esme jako ozvěna
"Kdy?" zopakoval Jasper hlasem jako štípání ledu.

Aliciny oči nemrkli, ale bylo to jako by je přikryl závoj; zústali dokonale prázdné. Jen její ústa odrážela její výraz hrúzy.

"Ne dlouho" řekli ona a Edward společně. Pak promluvila sama "Na lesích leží sníh, ve městě taky. Méně než měsíc"
"Proč?" zeptal se tentokrát Carlisle.
Esme odpověděla. "Musí mít dôvod . Možná bude vidět . ."
"Tohle není kvúli Belle" řekla Alice dutě. "Přicházejí všichni. Aro, Caius, Marcus, každý člen stráže, taky manželky"
"Manželky nikdy neopouštějí město" odporoval Jasper plochým hlasem. "Nikdy". Ani během jižního povstání. Ani když se Rumuni pokusili o převrat. Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nikdy."
"Teď přijdou" Eduard šeptal.
"Ale proč" opakoval Carlisle. Neudělali jsme nic! A jestli jsme udělali, co to mohlo být že zpúsobilo tohle?"
"Jsou tam mnozí z nás", odpověděl Eduard tupě. "musí se chtít ujistit, že . . ." nedokončil
"To nezodpovída základní otázku! Proč?"

Cítil jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku, a zároveň neznám. Renesmee byl důvodem proč, byla jsem si jista. Nějak jsem vědela od samého začátku že si přijdou pro ni. Mé podvědomí mě varovalo dřív než jsem zjistila že ji nosím. Cítila jsem zvláštní očekávání. Jako kdybych vždycky vědela že Volturiovy přijdou aby mi vzali mé štěstí.

Ale to pořád nezodpovídalo otázku.

"Vrať se zpět Alice" požádal Jasper "Najdi spoušteč. Hledej."
Alenka pomalu potřásla hlavou, její ramena poklesla. "Vyšlo to odnikud Jazzi". Já nehledala je, ani nás. Hledala jsem Irinu. Nebyla tam kde jsem čekala. . . . "utrousila Alice, uhýbajíc znovu očima. Zírala do prázdna dlouhou sekundu.

A pak trhla hlavou nahoru, její oči tvrdé jak křemen. Slyšela jsem jak Edward zalapal po dechu..

"Rozhodla se jít k nim" řekla Alice"Irina se rozhodla jít k Volturiovým. A pak se rozhodnou oni. Jako kdyby na ni čekali. Jako kdyby jejich rozhodnutí již padlo, jenom čekají na ni. . ."

Znova zústalo ticho jak jsme se to snažili ztrávit. Co Irina řekne Volturiovým, že to bude mít za následek Alicinu děsivou vizi?

"Múžeme ji zastavit" zeptal se Jasper.
"V žádném případě. Už je téměř tam."
"Co dělá?" zeptal se Carlisle, ale já už jsem víc nesledovala diskusi. Celá má bytost se soustředila na vizi která se pečlivě skládala v mé hlavě.

Viděla jsem Irinu zvažující na útesu, pozorující. Co viděla? Upíra a vlkodlaka coby nejlepší přátele. Soustředila jsem se na ten obraz, který by zřejmě mohl vysvětlit její reakci. Ale to nebylo všechno co viděla.

Taky viděla dítě. Nádherně krásné dítě, chlubící se v padajícím sněhu, zřetelně víc než člověk
Irina která opustila sestry. Carlisle řekl, že ztráta jejich matky ve jménu spravedlnosti Volturiových udělala z Tanyi, Kate, a Iriny puritánky co se týče zákona.

Právě před púl minutou Jasper sám řekl ta slova: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nesmrtelné děti nevyjádřitelná kletba, děsivé tabu.

Irina se svou minulostí, jak si mohla vysvětlit to co viděla ten den na úzké louce? Nebyla dost blízko aby slyšela Reneesmeino srdce, aby cítila žár vyzařující z jejího těla. Renesmeeiny rúžové tváře mohli být jen trikem z naší strany podle toho co věděla.

Po tom všem, Cullenovi byli ve spolku s vlkodlaky. Z Irinina pohledu, to co bylo za námi neznamenalo nic.

Irina, ždímající ruce v zasněžné divočině truchlící za Laurentem, po tom všem, ví, že je její povinností obrátit se proti Cullenovým, ví co se jim stane, jestli to udělá. Zřejmě její svědomí vyhrálo nad staletím přátelství.

A odpověď Volturiových na tento druh přestupku byla tak automatická, že bylo již rozhodnuto.

Otočila jsem se a přetáhla se přes Reneesmeeino spící tělo, přikryla ji svými vlasy, schovávajíc svou tváří v jejích kadeřích.

"Přemýšlejte co viděla to odpoledne" řekla jsem polohlasně, přerušujíc cokoliv co Emmett začal říkat. "Jako múže vypadat Reneesme pro někoho kdo ztratil matku kvúli nesmrtelným dětem?"

Všechno znova ztichlo jak mě ostatní doháněli..
" nesmrtelné dítě," šeptal Carlisle.

Cítila jsem jak si Edward klekl vedle mě, ovíjejíc nás oba rukama.

"Jenomže se mýlí" pokračovala jsem. "Renesmee není stejná jako ty děti. Ty byli zmrzlé, kdežto ona tolik roste každým dnem. Nebylo možné je ovládnout, zatímco ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue, dokonce ani neudělala nic aby je rozrušila. Ona se dokáže kontrolovat sama.. Je chytřejší než většina dospělých. Nebude žádný dúvod...."

Blábolila jsem, čekajíc na někoho kdo vydechne úlevou, čekajíc na uvolnění ledového napětí v místnosti až si uvědomí že mám pravdu. Zatím se zdálo, že se v místnosti ochladilo. Nakonec můj slabý hlas utichl.

Dlouho nikdo nepromluvil.

Pak Edward za šeptal do mých vlasů. "Není to ten druh zločinu, nad kterým vyřkli soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Oni přijdou ničit,ne aby si poslechli vysvětlení"

"ale oni se mýlí" řekla jsem neústupně.
"Nebudou čekát na nás kým jim to ukážeme"

Jeho hlas byl pořád tichý, jemný, sametový a bolest a zpustošení v něm byli neodvratné. Jeho hlas byl jako Aliciny oči předtím, jako vnitřek hrobky.

"Co můžeme udělat?" dožadovala jsem sel.

Renesmee byla tak teplá a perfektní v mých rukou, mírumilovně snící. Byla jsem tak moc ustaraná jejím ubíhajícím rústem, tak moc ustaraná že má před sebou jen o něco málo víc než desetiletí života. Ten strach se teď zdál být ironií.
Méně než měsíc.
Byl to limit, a pak? Měla jsem víc štěstí než většina lidí kdy pozná. Existovalo nějaké přirozené právo které požadovalo vyrovnání poídlú štěstí a mizérie na světě? Byla má radost svržení rovnováhy? Byly čtyři měsíce všechno co jsem mohla mít?

Byl to Emmett kdo odpověděl na mou řečnickou otázku

"Budeme bojovat" řekl klidně.
"Nemúžeme vyhrát" zabručel Jasper. Dokýzala jsem si ho představit, jak bude vypadat jeho tvář, jak se jeho tělo ochranně ztočí kolem Alice.
"Dobře, nemúžeme utéct. Ne když je Demetri poblíž." Emmett se zahnusil, a já jsem mimoděk věděla že není zhnusen stopařem Volturiových, ale myšlenkou na útěk. "A já nevím o tom, že nemúžeme vyhrát" řekl. "Je tady několik možností ke zvážení. Nemusíme bojovat sami"

Má hlava vylétla nad tím nahoru,. "Nemúžeme taky Quileuty odsoudit k smrti, Emmette!"

"Klídek, Bello" jeho výraz byl stejný jako když rozjímal o boji s anakondami. Dokonce ani hrozba zničení nemohla změnit Emmettúv náhled, jeho schopnost nadchnout se výzvou. "Já nemyslel smečku". Buď realista, myslíš, že Jakob nebo Sam budou ignorovat invazi? I kdyby to nebylo kvúli Nessie? A to se nezmiňuju o tom, že díky Irine teď taky Aro ví o alianci se smečkou.. Ale já myslel na naše další přátele."

Carlisle se ozval šeptem. "Jiné přátele my nemusíme odsoudit k smrti."

"Hej, necháme je rozhodnout se," řekl Emmett, uklidňujícím tónem. "Neříkám že musí bojovat s náma" mohla jsem vidět jak se mu nápad vyostřoval v hlavě kým mluvil.. "Když budou jen stát po našem boku dost dlouho aby přinutili Volturiovy zaváhat. Bella má na to právo, po tom všem. Kdybychom je přinutili zastavit a poslouchat. Třeba by to mohlo zabránit boji..."

V Emmetově tváři se mihl slabý úsměv. Byla jsem překvapená, že ho ještě nikdo neudeřil. Já chtěla.

"Ano" řekla Esme horlivě. "To dává smysl, Emmette. Všechno co potřebujeme je na moment zastavit Volturiovy. Jen musí být dost dlouhý aby poslouchali."
"Potřebovali bychom pořádnou přehlídku svědkú" řekla Rosalie krutě, hlasem křehký jak sklenice.

Esme souhlasně pokyvovala , jako kdyby ne slyšela úšklebek v tónu Rosalie. "Múžeme požádat spoustu našich přátel. Jen svědčit."

"Uděláme to pro ně" řekl Emmett.
"budeme se muset zeptat na rovinu" zamumlala Alice. Vzhlédnouc k ní jsem viděla jak její oči znova ztmavli. "Bnudeme jim to muset ukázat velice opatrně"
"Ukázat?"zeptal se Jasper.

Alice a Edward oba polédli na Renesmee. Pak se Aliciny oči znova zamlžily.

"Tanyina rodina" řekla. "Siobhanin coven. Amunovy. Některý z nomádú, Garrett a Maria jistě. Možná Alistair",
"Co Petr a Charlotte?" otázal se bázlivě Jasper jako kdyby doufal, že odpověď bude ne, a jeho starý bratr by mohl být ušetřený z nadcházejícího krveprolití.
"Možná"
" Amazonští?" ptal se Carlisle. "Kachiri, Zafrina, a Senna?"

Alice se zdála být příliš ponořená do své vize, nejdříve neodpověděla; nakonec se,otřásla a její oči se vrátili zpět do současnosti, Setkala se s Carlisleho upřeným pohledem na zlomek sekundy pak shlédla.t.

"Nevidím"
"Co bylo tohle?"zeptal se Edward požadujícím šeptem. "Ta část v džungli. Pújdeme je hledat?"
"Nevidím" opakovala Alice, vyhýbajíc se jeho očím. Zmatek proletěl Edwardovou tváří.. "Musíme se rozdělit a pospíšit si než sníh padne na zemi. Musíme shromáždit kohokoli můžeme a dostat je sem abychom jim ukázali", rozdělovala znovu. "Zeptej se Elazara. Je v tom víc než jen nesmrtelné dítě."

Znova nastalo hrozivé ticho po dlouhý moment co byla Alice v transu. Když bylo po všem, pomalu zamrkala, její oči byli divně matné navzdory skutečnosti, že zřetelně byla v současnosti.

"Je toho tolik.. Musíme spěchat" zašeptala.
"Alice?" zeptal se Edward. "Bylo t příliš rychlé a nepochopil jsem to. Co to bylo?"
"Nevidím" vybouchla na něj. "Jacob je téměř zde!"

Rosalie udělala krok k hlavnímu vchodu."zařídím to"

"Ne, nechejte ho přijít," řekla Alice rychle, její hlas vyšší každým slovem. Popadla Jasperovu ruku a táhla ho směrem k zadním dveřím. "Když jsem od Nessie dál, taky vidím lépe, potřebuji jít. Já se opravdu potřebuji soustředit. Potřebuji vidět všechno, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, nemáme čas!"
Bylo slyšet Jakoba na schodech. Alenka netrpělivě trhla Jaspera za ruku. Rychle ji následoval, zmatek v očích stejně jako Edward. Vystřelili dveřma do stříbrné noci.

"Spěchejte!" volala zpátky na nás. "Musíte je najít všechny!"
"Najít co?" ptal se Jakob, zavírající za sebou hlavní vchod. "Kam šla Alice?"

Nikdo neodpověděl; my všichni jen zírali.

Jakob vytřásl vodu z vlasů a tahal ruce skrz rukávy košile, oči na Renesmee. "Hej, Bells! Myslel jsem si lidi, že touto dobou už budete doma. . . ."

Nakonec pohlédl na mě, zamrkal, a zústal civět. Sledovala jsem jeho výraz jak se ho nakonec dotkla atmosféra v pokoji. Pohlédl dolú, oči široce rozevřené, mokré fleky na podlaze, roztroušené růže, tříšť krystalu. Jeho prsty se chvěly.

"Co?" zeptal se. "Co se stalo?"

Nevěděla jsem kde začít. Ani nikdo jiný nenašel slova.

Jakub přeskočil místnost třemi dlouhými skoky a klesl na kolena vedle Renesmee a mě. Cítila jsem horké chvění vyzařující z jeho těla jak se strach se valil dolů směrem k třesoucím se rukám.

"Je v pořádku?" dožadoval se, sahajíc ji na čelo, klopíc hlavu jak on poslouchal její srdce. "Nehraj si se mnou, Bello, prosím!"
"Renesmee je v pořádku" pronesla jsem.
"Tak kdo?"
"Všichni, Jakobe" zašeptala jsem. A bylo to tam, v mém hlasu zvuk z vnitřku hrobu. "Je konec. Všichni sme odsouzeni k smrti."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.