28.kapitola

15. července 2009 v 19:38 | Lenny94
28. kapitola - Ztracené zrcátko
Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem..
To všechno v mžiku po přistání-- a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.

Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.

Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách.

"Accio plášť!" vykřikl Smrtijed.

Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.

"Nejsi pod svým župánkem, Pottere?" křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se koukl na své kolegy: "Rozestupte se. Je tady."

Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali.

"Pojďme zmizet," zašeptala Hermiona. "Přemístíme se!"
"Skvělý nápad," odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval, "Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!"

"Byli na nás připraveni," zašeptal Harry. "Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili - "

"A co mozkomorové?" zavolal jiný Smrtijed. "Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!"

"Temný Pán chce Pottera zabít sám - "

"Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!"
Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
"Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!" zašeptala Hermiona.

Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl: nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.

Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj -

Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv.
Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal

"Expecto Patronum!"

Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jekot. "Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!"

Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:

"Pottere, rychle sem!"

Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
"Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!" zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.

Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli.
Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.

Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kapuce.

"No a co?" hulákal do jedné ze zakrytých tváří.

"No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!"

"To nebyl tvůj patron," řekl Smrtijed. "To byl Potterův jelen!"

"Jelen!" zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. "Jelen! Ty pitomče - Expecto Patronum!"

Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.

"To nebylo to, co jsem viděl," prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě.

"Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk," řekl jeden z jeho druhů. "Někdo byl venku proti předpisům - "

"Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!"

"Vy jste spustil vřeštící kouzlo?"
"A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co?

"O nás se nestarej," řekl jeden ze Smrtijedů, "starej se o sebe, dědulo!"

"A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?"

"Ty nám snad vyhrožuješ - ?"

"Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?"

"Stejně jsem viděl jelena!" křikl první Smrtijed.

"Jelen?" houknul barman. "To je kozel, idiote!"


"Dobrá, udělali jsme chybu," řekl druhý Smrtijed. "Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!"

Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.

Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky.
Hostinský vstoupil do pokoje.

"Vy zatracení hlupáci," řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. "Na co jste mysleli, když jste sem šli?"

"Díky," řekl Harry, "ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život."

Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.

"To vaše oko jsem viděl v zrcadle."

V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.

"Poslal jste Dobbyho."

Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.

"Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?"

"Je mrtvý," řekl Harry. "Bellatrix Lestangeová ho zabila."

Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, "To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád."

Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.

"Vy jste Aberforth," řekl Harry k mužovým zádům.

Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.

"Kde jste k tomu přišel?" zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma roky.

"Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem," odpověděl Aberforth. "Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor."

Ron zalapal po dechu.

"Ta stříbrná laň!" vyhrkl zapáleně. "To jste byl také vy?"

"O čem to mluvíš?" nechápal Aberforth.

"Někdo nám poslal jako patrona laň!"

"Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?"

"Ach," řekl Ron. "Jo… no, já mám hlad!" dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité kručení.

"Mám jídlo," řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.

"Dobře tedy," řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. "Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout."

"My neodejdeme," řekl Harry. "Potřebujeme se dostat do Bradavic."

"Nebuď hloupý, chlapče," prohlásil Aberforth.

"Musíme," oponoval Harry.

"Co opravdu musíte," skláněl se k nim Aberforth, "je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete."

"Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - "

Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.

"Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí," řekl Aberforth, "a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte."

"Vy tomu nerozumíte," zopakoval Harry.

"Ach, vážně?" pronesl Aberforth tiše. "Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?"

"Tak jsem to nemyslel," řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína. "Ono… nechal mi tady práci."

"Opravdu?" podivil se Aberforth. "Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?"

Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.

"Já - není to jednoduché, to ne," reagoval Harry. "Ale já musím - "


"Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. "Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!"

"Já… Nemůžu."
"Proč ne?"

"Já" - Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha "zaútočil"."Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--"

"Byl jsem," řekl Aberforth. "Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít."
.
"Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou." Ukázal prstem na Rona a Hermionu.

"Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou."

"Nemůžu," řekl Harry. "Mám práci-"

"Dej ji někomu jinému!"

"Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -"

"Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?"

Harry si z celého srdce přál říct "Ano", ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst.

Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.

"Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené."

Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného.

"Pane Brumbále," řekla Hermione plaše. "To je vaše sestra? Ariana?"

"Ano," odpověděl Aberforth stroze. "Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?"

I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala.

"Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil," poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.

"Ten stařec," mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. "Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji."

Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.

Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá.

"Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry," řekla Hermiona tiše.

"A ted'?"řekl Aberforth. "Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné."

"Co tím myslíte?" zeptala se Hermiona bez dechu.
"To je jedno," odpověděl Aberforth.

"Ale to je opravdu důležité!" řekla Hermiona. "Vy - vy mluvíte o své sestře?"

Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, poté náhle začal mluvit.

"Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom věku nemůže."

"Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal."

Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.

"Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka.

"A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali," pokračoval Aberforth, "zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení."

"Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št'astnou. Byl jsem její oblíbenec," řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. "Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s "nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů," ušklíbl se Aberforth, "nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla, když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy."

"Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu," řekl Abeforth. "Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita."

Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.

"To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!"

Abeforth se rozčílil.

"Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého, za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů.... dokud nepřišel on."

Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz.

"Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo.

"Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro.
Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím před vámi."

Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem.

"Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se snažíš získat následovníky. "

Nelíbilo se mu to," řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět staly bílé plošky.
"Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali mudlům jejich místo?
A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -"

Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění.
"- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl - mohl to být každý - a ona byla mrtvá."

Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných vzpomínek.

"Je mi to… Je mi to tak líto," zašeptala Hermiona.
"Je to pryč," zaskřehotal Aberforth. "Navždy pryč."
Otřel si nos o rukáv a odkašlal si.

"Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech - "

"Nikdy nebyl osvobozený," řekl Harry

"Prosím?" ptal se nevěřícně Aberforth.

"Nikdy," řekl Harry. "Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to radši mně."


Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily všechno ostatní.

"Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano," řekl Harry a vzpomínal, jak Brumbál tiše skuhral a prosil.

"Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl, nikdy byste neřekl, že byl osvobozený."

Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách. Po dlouhé odmlce řekl:

"Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?"

Jako by kus ledu probodl Harryho srdce.

"Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval," řekla Hermiona.
"Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?" vypálil Averforth. "Proč mu neřekl, aby na sebe dával pozor, že takhle se zachrání?"

"Protože," řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, "protože někdy musíte myslet na důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!"

"Tobě je sedmnáct, chlapče!"

"Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!"

"Kdo říká, že jsem se vzdal?"

"'Fénixův řád skončil'," opakoval Harry. "'Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává."'

"Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!"

"Ne, není," oponoval Harry. "Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak by to mohlo skončit. Vím to už roky."

Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil.

"Potřebujeme se dostat do Bradavic," řekl znovu Harry. "Jestli nám nemůžete pomoci, počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete pomoci, bylo by načase se o tom zmínit."

Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a přiblížil se k Arianinu portrétu.

"Víš, co máš dělat," řekl.

Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní. Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma.

"Eh - co?" začal Ron.

"Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat," řekl Aberforth. "Musíte vědět, že všechny staré tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že jste připraveni zemřít."

"Ale co to...?" svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét.

Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl: vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.
Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel,
"Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.