26.kapitola Zářící

15. července 2009 v 10:30 | Lenny94
26. Zářící


"Nevím, kolik bychom měli říct Renée o tomto problému," řekl Charlie, váhajíc s jednu nohou ve dveřích. Natáhl se a v žaludku mu zakručelo.
Přikývla jsem. "Já vím. Nechci, aby vyšilovala. Lepší je ji chránit. Tohle není pro bázlivý. "
Jeho rty se žalostně zkroutili. "Taky bych se snažil tě chránit, kdybych vědel jak na to. Ale myslím, že tys nikdy nepatřila do kategorie bázlivý, nebo jo? "

Usmála jsem zpátky, vtahujíc sálající dech skrz zuby.

Charlie si nepřítomně poplácal žaludek. "Nad něčím přemýšlím. Máme ještě čas diskutovat o této záležitosti, ne? "
"Správně," Slíbila jsem mu.

V některých ohledech to byl dlouhý den, a v jiných zas tak krátký. Charlie se zpozdil na večeři-Sue Clearwater vařila pro něj a Billyho. To bude ošemetný večer, ale alespoň jedl normální jídlo; Byla jsem ráda, že se alespoň někdo snaží držet ho sytého, navzdory jeho neschopnosti vařit.

Celodenní napětí zpúsobilo že minuty ubíhaly pomalu, Charlie nikdy neuvolnil strnulé držení ramen. Ale stejně se mu nechtělo náhlit k odchodu. Sledoval celé dvě hry- naštěstí tak pohlcený v myšlenkách, že si plně neuvědomil, Emmettových sugestivních vtípkú, více nebo méně souvisejících s fotbalem-a komentářmi, a pak zpravodajství, kým mu Seth nepřipomněl kolik je hodin.

"Necháš Billyho a moji mámu čekat, Charlie? Neblázni. Bella a Nessie tady budou taky zítra. Pojďme si sehnat ňáký žrádlo, co? "

Při pohledu do Charlieho očí, že tak úplně nedúvěřuje Sethovu hodnocení situace, ale nechal se Sethem vyvést ven. Pochybnosti dočasně pozastaveny. Mraky prořídli, přestalo pršet. V neděli by dokonce mohlo svítit slunce.

"Jake říká, že jste se na mě dohodli," zamumlal.
"Nechtěla jsem to udělat, pokud by byl nějaký způsob jak se tomu vyhnout. To je důvod, proč jsme pořád tady. "
"řekl, že můžeš zůstat nějakou dobu, ale pouze tehdy, když budu dost silný, a jestli dokážu držet jazyk za zuby."
"Ano ... ale nemohu slíbit, že nikdy nedejdem, tati. Je to docela složité. . . ".
"Potřebujete vědět," připomněl mi.
"Jasně."
"Pokud by ste odešli, přijedete pak na návštěvu?"
"Slibuji, tati. Nyní, když víš, prostě dost, myslím, že to může fungovat. Budu se držet tak blízko, jak chceš. "

Podruhé si zakousl do rtu, a pak se naklonil pomalu ke mně s náručí otevřenou. Já přesunula nyní dřímající Renesmee na levé rameno, zuby stisnuté, zadržený dech a přitiskla jsem pravou paži velmi lehce kolem jeho teplého, měkkého pásu.

"Zústaňte opravdu blízko, Bells", zamumlal. "Opravdu blízko."
"Miluju tě, tati," zašeptala jsem přes zuby.

Otřásl se a odtáhl pryč. Já složila ruku.

"Já tebe taky, děťátko. Cokoliv jiného se změnilo, tohle ne. "Dotknul se jedním prstem Renesmeeiny růžové tváře. "určitě ti je hodně podobná."

S lhostejným výrazem, i když jsem to tak necítila jsem řekla "Spíš Edwardovi, myslím." Zaváhala jsem, a pak dodala: "Má tvé kadeře."

Charlie začal, pak zafuněl. "Uh. Myslím že má. Uh. Děda." pochybovačně potřásl hlavou. "Budu si jí moct někdy podržet?"

Mrknula jsem v šoku a pak se zamyslela. Po zvážení pro a proti Renesmee-vypadala úplně mimo-jsem se rozhodla, že bych mohla zkusit štěstí až na hranici, dnes to šlo tak dobře. . . .

"Tady," řekla jsem a podávala jsem mu ji. Automaticky udělal pochybnou kolébku s náručí, a já jsem zastrčila Renesmee do ní. Jeho kůže nebyla tak horká, jak její, ale zalechtalo mě v krku teplo proudící pod tenkou membránou. Odření o mou bílou kúži mu zanechalo husí kúži. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla reakce na moji novou tělesnou teplotu nebo to bylo psychologického púvodu.

Charlie tiše zachrčel, jak ucítil její hmotnost. "Je těžká...."

Zamračila jsem se. Já měla pocit, že je jako pírko. Třeba moje opatrnost byla vypnutá.

"To je dobré," řekl Charlie, když viděl mou reakci. Pak si zamumlal pro sebe, "Bude muset být tvrdá, při vší té potrhlosti." Lehce zahoupal náručí, kymácejíc se ze strany na stranu. "Nejhezčí miminko, co jsem kdy viděl, včetně tebe, děvenko. Je mi líto, ale je to pravda. "

"Já vím, že je."

"Hezké dětátko," řekl znovu, ale tentokrát spíš k sobě.

Bylo to vidět v jeho tváři-dalo se vidět jak to v něm roste. Charlie byl stejně bezmocný proti jejímu kouzlo jako zbytek z nás. Dvě sekundy v náručí, a už ho vlastnila.

"Mohu přijít zítra?"
"Jasně, tati. Jistě. Budeme tady. "
"Měli by jste být," řekl přísně, ale jeho tvář byla měkká, stále zírající na Renesmee. "Uvidíme se zítra, Nessie."
"Ty taky!"
"He?"
"Její jméno je Renesmee. Podobně jako Renée a ESME, dohromady. Žádné obměny. "Pokusila jsem se uklidnit, aniž bych se tentokrát zhluboka nadechla. "Chceš slyšet její prostřední jméno?"
"Jasně."
"Carlie. S C. Jako Carlisle a Charlie dohromady. "

Charliemu se zablýsklo v oku, odvrátíc pohled. "Díky, Bells."

"Děkuji ti, tati. Tolik se změnilo tak rychle. Moje hlava nepřestává točit. Pokud bych tě teď neměla, nevím, jak bych udržela kontakt s realitou. "Byla jsem na cestě říct mu co jsme. To bylo asi více, než potřeboval.

V Charlieho žaludku zakručelo.

"Jdi jíst, tati. Budeme tady. "Vzpomněla jsem si, jaký to bil pocit, to první nepohodlné ponoření do fantazie, že všechno zmizí ve světle vycházejícího slunce.

Charlie přikývl a pak mi neochotně vrátil Renesmee. Pohléd přese mě do domu, jeho oči byly na moment trochu divoké, když zíral kolem po velké světlé místnosti. Všichni byli stále tam, kromě Jakoba, který dělal slyšitelný nájezd na lednici v kuchyni, Alice byla usazena na spodním schodu schodiště s Jasperovou hlavu v klíně, Carlisle měl hlavu sehnutou nad tlustou knihou na kolenou; Esme skicovala něco do poznámkového bloku, zatímco Rosalie a Emmett stavali základy pro monumentální domeček z karet pod schody, Edward byl usazen u svého klavíru a velmi jemně hrál sám pro sebe. Neexistoval žádný důkaz o tom, že se den blíží ke svému závěru, že by mohl být čas k jídlu nebo přesun aktivit v rámci přípravy na večer. Něco nehmotného se změnilo v atmosféře. Cullenovi se nesnažili tak moc jako obvykle, protože obvyklá lidská šaráda jim někdy tak trochu uklouzla, dost však na to aby Charlie cítil rozdíl.

Byl otřesený, potřásl hlavou, a povzdechl. "Uvidíme se zítra, Bello." Byl zamračený a pak dodal: "To není jako že nevypadáte dobře ... Musím si na to zvyknout. "

"Díky, tati."

Charlie přikývl a šel směrem k autu. Sledovala jsem jeho odjezd, dokud jsem neuslyšela najet jeho pneumatiky na dálnici, tehdy jsem si uvědomila, že pořád poslouchám. Právě jsem zvládla celý den s Charliem bez toho že bych mu ublížila. Úplně sama. Musím mít supersílu!

Zdálo se to být příliš dobré, než aby to byla pravda. Mohla jsem skutečně mít obě své nové rodiny a ještě k tomu svou starou? A to jsem si myslela, že včerejšek byl perfektní.

"Wow," zašeptala jsem. Mrknula jsem a pocítila jak se třetí série kontaktních čoček rozpadla.

Zvuk u klavíru utichl, a Edwardovy ruce mě objali kolem pasu, jeho brada spočívajíci na mém rameni.
"Kradeš mi slova přímo z úst."

"Edward, zvládla jsem to!"
"Ano. Byla si neuvěřitelná. Všechno to znepokojení, kolem narození, a pak takový skok. "zasmál se tiše.
"Nejsem si jistý, že je opravdu upír, natož novorozený," volal Emmett pod schodama. "Je příliš pokorná."

Všechny trapné komentáře, udělané před mým otcem mi znělo znova, asi bylo dobře, že jsem opatrovala Renesmee. Nelze potlačit mé reakce úplně, jak sem poznala podle vrčení.

"Oooo, hrozné," zasmál se Emmett.

Zasyčela jsem a Renesmee se zavrtěla v mém náručí. Několikrát mrknula, rozhlídla se, její výraz byl zmatený. Zavětřila, pak sáhla na můj obličej.

"Charlie příde zítra," ujistila jsem ji.
"Výborně," řekl Emmett. Rosalie se tentokrát zasmála s ním.
"geniální, Emmette," opovržlivě řekl Edward, natahujíc ruce, aby přijal ode mne Renesmee. Cukl sebou když jsem váhala, tak trochu zmatená, podala jsem mu ji.
"Co tím myslíš?" Emmett požadoval.
"Trochu husté, co říkáte, provokovat nejsilnějšího upíra v domě, ne?"

Emmett pohodil hlavou a zafrkal. "Prosím!"

"Bello" otočil se Edward ke mně, zatímco Emmett pozorně poslouchal, "Pamatuješ si jak jsem tě před pár měsíci požádal, abys mi udělala laskavost až jednou budeš nesmrtelná?"

To zpustilo slabé zvonění. Jas se přenesl od rozmazané lidské konverzace. Po chvíli jsem si vzpomněla a těžce jsem se nadechla, "Oh!"

Alice zatrylkovala dlouhým zvonícím smíchem. Jakob vystrčil hlavu zpoza rohu, ústa plná jídla.

"Co?" zabručel Emmett.
"Opravdu?" zeptal jsem se Edwarda.
"Věř mi," řekl.

Zhluboka jsem se nadechla. "Emmett, co říkáš malé sázce?"

Okamžitě byl na nohou. "Skvělé. Sem s ní. "
Ztisla jsem rty. Byl tak obrovský.

"Pokud jste bojíš ...?" navrhl Emmett.
Napřímila jsem ramena. "Ty. Já. Přetláčení. Jídelní stůl. Teď. "

Emmettovi se škleb roztáhl po celé tváři.

"Eh, Bella," řekla Alice rychle, "Myslím, že ESME docela záleží na tom stolu. Je to starožitnost. "
"Díky," odvětila ESME.
"Žádný problém," řekl Emmett s zářícím úsměvem. "Tudy, Bello."

Sledoval jsem ho zezadu ven, směrem ke garáži, bylo slyšet všechny ostatní jak nás následují. Byl tam velký žulový balvan vypadal že je na spadnutí, v blízkosti řeky, samozřejmě Emmettúv cíl. Ačkoliv velký kámen byl trochu zaoblený a nepravidelný, splní svúj účel.

Emmett položil loket na skálu a zamával mi.

Byls jsem znova nervózní jak jsem pozorovala, jak velké svaly měl Emmett na pažích, ale obličej jsem udržela bez výrazu. Edward slíbil že budu na chvíli silnější, než kdokoli jiný. Vypadal být o tom velmi přesvědčen, a já se silná cítila. Tak silná? Divila jsem se, koukajíc na Emmettovy bicepsy. Nebyla jsem ani dva dny stará, i když, s tím by měl počítat. Nic na mě nebylo normální. Možná jsem nebyla tak silná jako normální novorozenec. Možná to je důvod, proč bylo pro mě tak snadné se ovládat.

Snažila jsem se vypadat bezstarostně nastavujíc loket na kámen.

"Dobře, Emmette. Jestli vyhraju, nikomu už neřekneš ani slovo o mém sexuálním životě, ani Rose. Žádné odkazy, žádné narážky-no nic. "

Jeho oči se zúžily. "Dohodnuto. Jestli vyhraju, bude to ještě mnohem horší. "

Slyšel jak se múj dech zastavil a špatně se zašklebil. V jeho očích nebyl ani náznak blafu.
"Couvneš tak lehce sestřičko?"posmíval se Emmett. "Nic moc divokého v tobě není, že? Vsadím se, že chata nemá ani škrábnutí." Zasmál se. "Řekl ti Edward kolik domô jsme s rosalií rozbili?"

Vycenila jsem zuby a uchopila jeho velkou ruku. "Jedna, dvě-"

"Tři," zavrčel, a zatlačil proti mé ruce.

Nic se nestalo.

Oh, mohla bych mít pocit, že byla vyvíjena síla. Moje nová mysl se zdála být dost dobrá na všechny typy výpočtů, a tak bych mohla říct, že pokud by se nesetkala s odporem, jeho ruka by práskla tu mou o skálu bez potíží. Ten tlak vzrostl, a já se pozastavila nad tím, jestli cementářský jedoucí 40 mil v hodině bude mít při nárazu podobnou sílu. Padesát mil za hodinu? Šedesát? Pravděpodobně víc.

Nestačilo to aby se mnou pohnul. Jeho ruka tlačila proti mé s drtivou silou, ale nebylo to nepříjemné. Cítila jsem se zvláštním zpúsobem dobře. Byla bych velice opatrná, odkdy jsem se vzbudila, snažíc se tak tvrdě, nerozbít věci. Byla to zvláštní úleva použít svaly tímhle zpôsobem. Nechat sílu plynout, spíše než se usilovně snažit krotit ji.

Emmett vrčel; čelo pokrčené a celé jeho tělo napjaté v prísnej linii upnuté na překonání překážky v podobě mé nehybné ruky. Užívala jsem si vzrušení z bláznívé síly procházející mým ramenem.

Pár vteřin myslím a začínala jsem se nudit. Pohla jsem se; Emmett ztratil palec.

Zasmála jsem se. Emmett tvrdě zavrčel přes zuby.

"Prostě držet hubu," připomněla jsem mu, a pak jsem práskla jeho ruku do skály. A ohlušující praskot se odrazil od stromů. Skál se otřásla a kus-asi osmina hmotnosti-se odlomila a spadla na zem. Ta spadla Emmettovi na nohy, a já se zahihňala. Bylo slyšet taky Jakobúv a Edwardúv tlumený smích.
Emmett kopnul odštěpek skály přes řeku. Ten prepúlil mladý javor před tím jak zaduněl o základy velké jedle, která se naklonila a poté se svalila do jiného stromu.
"Odvetný zápas. Zítra. "
"to se neopotřebuje tak rychle," řekla jsem mu. "Co třeba za měsíc."

Emmett zabručel, blýsknouc zubama. "Zítra".
"Cokoli ti udělá radost, Velký brácho."

Jak se obrátilk odchodu, práskl pěstí do žuly, zpustíc lavinu úlomkú a prachu. Bylo to krásné, svým dětinským způsobem.

Fascinovaná nepopiratelným důkazem, že jsem silnější, než nejsilnější upír kterého znám, pložila jsem ruky, prsty široce roztažené, na skálu. Pak jsem pomalu zatlačila prsty do kamene, drtící spíše než tlačící, konzistence mi připomněla tvrdý sýr. Skončil jsem s hrstí štěrku.

"Cool", zamumlala jsem.

S šklebem natahujícím můj obličej, jsem zavířila v kruhu s náhlým karate-úderem hranou mé ruky. Kámen se s truchlivým ječením-s velkým puf-rozletěl na dvě části.

Začal jsem se chechtat.

nedávala jsem moc pozor na chechtání za mnou kým jsem se bavila rozbíjením zbývajících části skály na kousíčky. Příliš jsem se bavila, řehtajíc se celou dobu. Až kým jsem neuslyšela nové malé hihňání, posazené vysoko jako zvonečky-, to mě odvrátilo od mé hloupé hry.

"Zasmála se právě?"

Všichni civěli na Renesmee se stejným ohromeným výrazem, který musel být i na mé tváři.

"Ano," řekl Edward.
"A kdo se nesmál?" zamumlal Jake a zakoulel očima.
"Ještě mi řekni že sis nezakousal při svém prvním běhu" škádlil Edward, bez hněvu.
"To je jiné," řekl Jákob, a já překvapeně koukala, když poklepal Edwardovi na rameno. "předpokládal jsem že bella dospěla. Je vdaná a máma a tak, že. Neměla by být důstojnější? "

Renesmee se zamračila, a dotkla se Edwardovy tvář.

"Co chce?" Zeptala jsem se.
"Méně důstojnosti," řekl Edard s úšklebkem. "Bavila se téměř stejně dobře jako já když tě sledovala."
"Já jsem k smíchu?" zeptala jsem se Renesmee, poskočila jsem zpět a natáhla se po ní ve stejným okamžiku jako ona po mne. Vzal jsem ji Edwardovi z rukou a nabídla jí úlomek horniny. "Chceš to zkusit?"

Zářivě se pousmála a vzala kámen oběma rukama. Sevřela ho, malý důlek mezi vyformovaným obočím, jak se soustředila.

Zazněl drobný brousivý zvuk a trocha prachu. Zamračila se, a podávala mi ještě kousek.
"to zmáknu," řekla jsem, mrvíc kámen na písek.
Zatleskala a zasmála se,lahodný zvuk nás všechny přinutil připojit se.

Slunce se náhle předralo přes mraky, vystřelujíc dlouhé paprsky zlata přes deset z nás, a já se okamžitě ztratila v kráse mé kůže ve světle západu slunce. Omámená.

Renesmee pohladily hladké diamantově-světlé fazety, přiložila ruku vedle mé paže. Její kůže měla jen mdlou svítivost, jemnou a tajemnou. Nic co by ji nutilo držet uvnitř počas slunného dne jak mé jiskřící odlesky. Dotkla se mé tváře myslíc na rozdíl s pocitem rozladění.

"Ty jsi nejkrásnější," ujistila jsem ji.
"Nejsem si jistý, že se na tomhle shodneme" řekl Edward, a když jsem se obrátila, abych mu odpověděla, vstříc slunečnímu záření na jeho tváři ohromeně jsem ztichla.

Jákob zvedl ruce před tvář, a předstírjíc, že chrání své oči před záři. "Zrúdná Bella," komentoval to.

"Jak úžasné stvoření," Edward zamumlal, téměř ve shodě, jako kdyby Jákobova poznámka byla míněna jako kompliment. Byl obojí oslepující i oslepen.

Byl to divný pocit-ne překvapující, předpoklídala jsem to, protože vše, co se mi zdálo divné-bylo teď pro mě přirozené. Jako člověk jsem nikdy nebyla nejlepší v čemliv. Byla jsem dobrá v práci s Renée, ale to by asi taky hodně lidí udělalo lépe, zdálo se že Phil to zvládá po svém. Byla jsem dobrým studentem, ale nikdy ne nejlepší ve třídě. Je zřejmé, že jako atlet jsem se nepočítala vôbec. Ani umělecké či hudební nadání, žádný zvláštní talent k vychloubání. Nikdo nikdy neuděli trofej za čtení knih. Po osmnácti letech průměrnosti jsem byla zvyklá. Teď jsem si uvědomila, že jsem se dávno vzdala touhy zazářit v čemkoliv. To co jsem dělala nejlépe tak celkem nezapadalo do mého světa.

Tak tohle bylo opravdu jiné. Bylo to úžasné pro mně i pro ně. Bylo to, jako bych se narodila pro to být upírem. Tato myšlenka mě nutila rozesmát se, ale také se mi chtělo zpívat. Našla jsem své opravdové místo na světě, místo, kde jsem zářila.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.