25.kapitola

15. července 2009 v 19:36 | Lenny94
25. kapitola - Škeblová chatrč
Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.

Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila. Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které ještě Ron umocňoval.

"Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom včas dostali hůlku?" "Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá "připraveným" získat relikvie?" "Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-Víš-Koho?"

Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější.

Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona, nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý.

"Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry," stále opakovala. "Nemohl bys otevřít Brumbálův hrob."

Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost, že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou cestu.
Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil.

"A - je - mrtvý?" zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče.

Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou.

"Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!"

"Podívej se na fakta Hermiono," namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se zíráním na horizont.

"Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…"



"Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?"

"Jo mohl," odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval.

"Ale nejsi si jistý, že ne?" vypálil Ron.

"Ne nejsem," nepřítomně odpověděl Harry.

"Tam, vidíš!" řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. "Jestli to nebyl Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?"

"Nevim - a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?"

"Netuším, mohl to být jeho duch!"

"Brumbál by se jako duch nevrátil," řekl Harry. Ted' už bylo jen málo věcí, kterých si byl Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. "Nemohl by dál pokračovat."

"Co myslíš tím, 'pokračovat'?" zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli odpovědět, ozvalo se za nimi,

"Arry?"

Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku.

"Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být rušen."

Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala podrážděně.

Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve které Lenka a Hermiona v noci spaly.
Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky.

"Již jsem se rozhodl, Harry Pottere," začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce dlouhými prsty. "I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu, rozhodl jsem se Vám pomoci -"

"To je skvělé!" řekl Harry. "Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu-"

"-a za to," řekl skřet odhodlaně, "budu chtít odměnu."

Harry zaváhal.
"Kolik chcete? Mám zlato."

"Ne zlato," odpověděl Griphook. "Zlata mám dost."

Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo.
"Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra."

Harry poklesl.
"Ten vám nemůžu dát," odpověděl. "Omlouvám se."

"Potom," řekl skřet lehce, "máme problém."

"Můžeme vám dát něco jiného," řekl Ron horlivě. "Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít."

Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl.
"Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!" "Ten meč je náš -"

"není," odporoval Harry
"Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra -"

"A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?" dožadoval se odpovědi skřet. "Ničí," řekl Ron. "Byl vyroben pro něj ne?"

"Ne!" vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. "Zase ta kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte, nebo nechte být!"

Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl:
"Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?"

Skřet přikývl a tvářil se nevrle.

Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky, jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: "Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč nechat."

"Je to pravda?" zeptal se Harry Hermiony. "Vážně Nebelvír ten meč ukradl?"

"Nevím," řekla beznadějně. "Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl."

"Bude to jedna z těch skřetích historek o tom," řekl Ron, "jak se je kouzelníci stále snaží ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek."

"Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone." řekla Hermiona. "V minulosti byli brutálně vražděni."

"Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?" řekl Ron. "Zabili spoustu z nás. A taky jsou špinaví."

"Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k tomu, aby k nám byl milejší, ne?"

Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády mořskou levanduli.

"Dobře," řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, "co tohle? Řekneme Griphookovi, že potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý."

"Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!" řekla Hermiona. "On byl jediný, kdo poznal, že došlo k záměně!"

"Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná..." Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho zahrnula Hermiona.

"Tohle," řekla tiše, "je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti nemají rádi čaroděje, Rone?"

Ronovi zčervenaly uši.
"Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?"

"Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu."

"Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho dát."

Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům.

Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev..."

"Možná, že Griphook lže," řekl Harry a znovu otevřel oči. "Možná Nebelvír meč nevzal. Jak víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?"

"A byl by v tom nějaký rozdíl?" řekla Hermiona.

"Změní to pocity, které z toho mám," řekl Harry.
Zhluboka se nadechl.

"Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude."
Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně.

"Harry, nemůžeme přeci..."

"Vezme si ho," pokračoval Harry, "Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů. Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo."

"Ale to může trvat roky," řekla Hermiona.

"Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu."

Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn. autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu měli?

"Mně se to nelíbí," řekla Hermiona.

"Ani mně ne," odpověděl jí Harry.

"Já si myslím, že je to geniální," řekl Ron a postavil se. "Jdeme a řekneme mu to."

Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho jiného, než pro něj.

"Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?"

"Ano," řekl Harry.

"Potom platí," řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel, jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: "Tak, začneme!"


Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru.

"Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou," řekl jim Griphook, "Při té příležitosti jsem byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat. Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory..."

Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány.

"Zbývá dost už jen pro jednoho z nás," řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku blátivého nápoje proti světlu.

"To bude stačit," řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších podlaží.

Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy.

Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní. Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali.

Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl, aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander. Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby.

Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill, Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce.

"Je mi to líto," řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit večeři. "Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali."

Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její tváře trochu změkl.

"Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám."

To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela nebyla ve skutečném nebezpečí.

"Nicméně," pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu bublat, "pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet," zamračila se při pouhé zmínce o něm "se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj."

"Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji." řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány zásadní. "S námi si nedělej starosti."

Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: "My už se vám tu taky dlouho plést nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho."

"Ale co to žíkáš! " kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel ve vzduchu. "Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!"

Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu chvíli otevřely zadní dveře.
Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného dřeva.

"... a ty jejich malinký ouška," říkala zrovna Lenka, "můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším, ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic rychlého..."

Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s Hermionou rozkládali stůl.
Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové šťávy a odspěchal za ostatními.

"... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů nedostala." vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň.

"Lenko, už jsme ti říkali," zavolala na ní Hermiona, "že ten roh vybuchnul. Nebyl to muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... "

"Ne, určitě to by roh z muchloroha," řekla Lenka klidně. "Tak mi to řekl táta. Teď už bude pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit."

Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill, který vedl ze schodů pana Ollivandra.
Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr.

"Budete mi chybět, pane Ollivandere," řekla Lenka, když se starý muž objevil.

"Vy mně rovněž, má drahá," odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. "Byli jste mi nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě."

"Tedy, au revoir, pane Ollivander," řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. "Chtěla jšem vás požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu šelenku."

"Bude mi ctí," prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. "Je to pouhá maličkost, kterou vám mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost."

Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá. Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila.

"Měsíční kameny a diamanty," řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho Harry všiml "skřetí práce, nemýlím-li se?"

"Zaplacená čarodeji," řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl neupřímný stejně jako vyzývavý.

Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci. Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla.
Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.

"Všechno je v pořádku," oznámil Fleur. "Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství, pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli."

"Ách, tvoje tetička je tak šaramantní..." řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z pokoje.

"Táta udělal čelenku," pípla Lenka "teda spíš něco jako korunu."

Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě.

"No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice..."

Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně, vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu.

"Kdo tam je?" zvolal Bill.

"To jsem já, Remus John Lupin," překřikoval hlas skučící vítr.

Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo?

"Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče, jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!"

"Lupin!" zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je, nahlas vykřikl:

"Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!"

Hermiona vyvřískla.

"Co? Tonksová... Tonksová má mimino?"

"Jo, jasně, mimino," hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly:

"Gratulujeme!" a Ron prohlásil: "No nazdar, dítě!" jako by o takové věci nikdy před tím ještě neslyšel.

"Jo, jo a kluk..." opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani nikdy nestala.

"Budeš kmotrem?" zeptal se a pustil Harryho.

"J, já...?" koktal Harry.

"No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není."

"Já... jo... no nazdar."

Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala Lupina, ať s nimi vypije skleničku.

"Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky," zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. "Díky, díky Bille..." Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je vysoko při přípitku:

"Na Teddyho Remuse Lupina," řekl Lupin, "na narození jednoho skvělého čaroděje!"

" A jak vypadá?" vyzvídala Fleur.

"Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá. Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se narodila." vyzunkl pohár,

"No tak, ještě jeden," dodal a zářil, když mu Bill doléval.

Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu potěšující.
Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech.

"Ne, ne... už opravdu musím jít," prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se:

"Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že jsem vás viděl..."

Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále zářící, se vydal do divoké noci.

"Harry bude kmotr!" řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. "To je velká čest! Gratuluji ti!"

Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně.

"Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc příležitostí."

Bill váhal.

"Harry, vy něco plánujete s Griphookem."

Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a vyčkával.

"Já skřety znám," řekl Bill, "pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic. Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je přinejmenším dobře znám a mám rád." Bill znovu zaváhal.

"Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?"

"To ti nemůžu říct," odpověděl Harry, "promiň Bille."

Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry.

"Počkej," otočil se na ni Bill, "jenom na chvilinku..."

Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře.

"Pak ti tedy musím říct tohle," pokračoval Bill, "pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný. Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše."

Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek.

"Co tím myslíš?" zeptal se.

"Mluvíme tady o jiné rase." řekl Bill, "Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů.."

"Ale já uznávám..." začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou.

"Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich."

"Ale když to koupil..."

".. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil, když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho, abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži."

Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal.

"Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to," a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, "že musíš být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo."

"Dobrá." řekl Harry a Bill otevřel dveře, "Jo, díky, budu si to pamatovat."

Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.