24.kapitola 2.část

15. července 2009 v 19:35 | Lenny94
Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.

"Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty."

Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
"Tak mladí," řekl nakonec, "aby bojovali proti tolika..."

"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance."


"Já . . . promyslím si to," řekl Griphook.

"Ale -" začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
"Děkuji," řekl Harry.

Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.

"Myslím," řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, "že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . ."

"Jo, samozřejmě," řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.

"Ten malej podrazák," zašeptal Ron. "užívá si, jak nás může nechat čekat."

"Harry," zašeptala Hermiona, "myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?"

"Ano," odpověděl jí Harry. "Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl."

"Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?" řekl Ron, který vypadal popleteně. "Byl někdy v trezoru Lestragových?"

"Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů," odpověděl Harry. "Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice."

Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.

"Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal."

Harry si promnul jizvu.

"Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic."

Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. "Ty mu opravdu rozumíš."

"Jen z části," řekl Harry. "Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď - Ollivander."

Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:

"Vstupte!".

Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.

Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.

"Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme," řekl Harry.

"Můj zlatý chlapče," Ollivanderův hlas byl slabý. "Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat."

"Jsme rádi, že jsme to zvládli."

Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.

"Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc."

"Cokoli. Cokoli." řekl výrobce hůlek slabě.
"Dokážete ji opravit? Je to možné?"

Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.

"Cesmín a péro z fénixe," řekl Ollivander třesoucím se hlasem. "Jedenáct palců. Pěkná a ohebná."

"Ano," přikývl Harry. "Dokázal byste -- ?"

"Ne," zašeptal Ollivander. "Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal."

Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.

"Poznáte, čí jsou?" zeptal se Harry.

Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.

"Vlašské dřevo a dračí blána," řekl. "Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové."

"A tato?"

Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.

"Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye."

"Byla?" zopakoval Harry. "Není stále jeho?"
"Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal-"

"-Vzal - "

"-poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní."
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.

"Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši," řekl Harry, "jako by mohly sami myslet."

"Hůlka si vybírá kouzelníka," odpověděl mu Ollivander. "To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek."


"Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?" zeptal se Harry.

"Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky."

Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.

"Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou," řekl Harry. "Takže ji můžu bezpečně používat?"

"Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. "

"Takže, já bych měl použít tuto hůlku?" řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.

"Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka."

"Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?" zeptal se Harry.

"Myslím, že ano," odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
"To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie."

"Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?" zeptal se Harry.

Ollivander pokl.
"Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít."

"Nicméně kolují legendy," řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. "Legendy o hůlce - nebo hůlkách - které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou."

Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.

"Myslím, že je to jen jedna hůlka," zašeptal.

"A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?" zeptal se Harry.

"Já - jak?" zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. "Jak to víte?"

"Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami," řekl Harry.

Ollivander vypadal vystrašeně.
"Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já - Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!"

"Chápu to," řekl Harry. "Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?"

Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.

"Ale nefungovalo to," pokračoval Harry. "Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?"

Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.

"Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...

"Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?"

"Jak tohle víte?"

Harry neodpověděl.

"Ano, ptal se ni," zašeptal Ollivander. "Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka."

Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.

"Pán Zla," pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, "byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil - tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce - až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši."

"Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená," pronesl Harry tiše.

"Ne!" Hermiona zněla vyděšeně. "Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?"

"Priori incantatem," vysvětlil Harry, "Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou."

Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, "Nemá cenu se tím teď trápit - "

Pan Ollivander ho ale přerušil.
"Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným."

"A má pravdu?"

"Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku," řekl Ollivander, "ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující."

Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.

"Vy - vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?" zeptala se Hermiona.

"Ale ano," odpověděl Ollivander. "Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé."

"Takže vy - vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?" zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

"Ne," řekl Ollivander. "Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující."

"Pane Ollivandere," řekl Harry. "Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?"

Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.

"Ale jak... jak-?"

"Je jedno, jak to vím," řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.

"Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?"

"Říkalo se to," zašeptal Ollivander. "Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!"

"Ano, vidím," řekl Harry. Postavil se. "Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?"

"O čem?" zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.

"Relikvie Smrti."

"Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?"

Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic.

"Díky," řekl Harry. "Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout."

Ollivander se na ně sklíčeně podíval.

"Mučil mě!" zajíkal se. "Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- "

"Ale mám," řekl Harry. "Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. "

Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.

Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.

"Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku," řekl. "Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké."

Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.

"Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu."

"Brumbál měl Hůlku osudu?" zeptal se Ron. "Tak ale - kde je teď?"

"V Bradavicích," odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.

"No tak pojďme!" zvolal Ron nedočkavě. "Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!"

"Na to už je pozdě," řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit.

"Ví, kde je. Právě teď tam je."

"Harry!" zařval Ron zuřivě. "Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít - stále můžeme- "

"Ne," řekl Harry a klesl na kolena do trávy. "Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály."

"Neporazitelná hůlka, Harry!" zasténal Ron.

"Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály..."


A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.

"Přidám se k vám brzy v hradu," řekl vysokým studeným hlasem. "Teď mě nech."

Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.

Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku.

Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem.

Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.