24.kapitola 1.část

15. července 2009 v 19:35 | Lenny94
24. kapitola - Výrobce hůlek
Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, "Dobby…Dobby…" , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

"Hermiona," řekl náhle. "Kde je?"

"Ron ji vzal dovnitř," řekl Bill. "Bude v pořádku."

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


"Chci ho pohřbít pořádně," byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. "Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?"

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. "Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …"
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

"Jak je Hermioně?"
"Lépe" řekl Ron. "Fleur na ní dohlíží."

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

"Měli bychom mu zavřít oči."

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

"Tak," řekla jemně. "Teď bude moci spát klidně."

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

"Myslím že bychom měli něco říct," zapípala Lenka. "Začnu, mám?"

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

"Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv."

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, "Jo…díky Dobby."
"Díky," zamumlal Dean.

Harry polkl.

"Sbohem Dobby," řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

"Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?" zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

"…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted' je v bezpečí."

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. "Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte," vysvětlil.

"Přemisťoval k Muriel. Ted', když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl - ne, neomlouvej se," dodal, když spatřil Harryho výraz.
"Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují."

"Jak jsou chráněni?" zeptal se Harry. "Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost - budeme ho schopni přesunout do hodiny-"

"Ne," řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. "Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité."

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

"Jdu se umýt," řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

"Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!"

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

"Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem," řekl Harry.

"Ne," odpověděla Fleur. "Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni -"

"Omlouvám se," řekl netrpělivě, "ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně - a odděleně. Je to naléhavé."

"Harry, o co sakra jde?" zeptal se Bill. "Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct -"

"Nemůžeme ti říct, co děláme," řekl Harry. "Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným."



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
"Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?"

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

"Griphook," řekl Harry. "Promluvím si nejdřív s ním."
Srdce mu bylo jako o závod.

"Tak tedy nahoru," řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
"Potřebuji vás u sebe!" zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
"Jak ti je?" zeptal se Harry Hermiony. "Byla jsi úžasná - jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali -"

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. "Jak si vedeme Harry?" zeptal se Ron.

"Uvidíte, pojďte."

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

"Přímo tady," řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

"Omlouvám se, že vás taháme z postele," řekl Harry. "Co vaše nohy?"

"Bolí," odpověděl skřet. " ale uzdravují se."

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.

"Pravděpodobně si nevzpomínáte -" začal Harry.
"že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?" přerušil ho Griphook: "Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý."

Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.

"Pohřbil jsi skřítka," řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. "Sledoval jsem to z okna mého pokoje."

"Ano," řekl Harry.

Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. "Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere."

"Jakým způsobem?" zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.


"Vykopal jste hrob."

"A?"

Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.

"Griphooku, potřebuji se vás zeptat -"
"Také jsi zachránil skřeta."

"Co?"

"Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne."

"Hm, doufám, že vám to nevadí?" řekl Harry trochu netrpělivě.

"Ne, Harry Pottere," řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, "Ale jste velmi zvláštní kouzelník."

"Dobře," řekl Harry. "Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout."

Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.

"Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů."

Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.

Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.

"Harry -" řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.

"Dostat se do trezoru Gringottových?" zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. "To je nemožné."

"Ne, není," zaodporoval Ron. "Už se to jednou stalo."

"Jo," přikyvoval Harry. "Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety."

"Ale ten trezor byl prázdný," vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. "Byl minimálně chráněný."

"Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře," řekl Harry. "Patří Lestrangům."

Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.

"Nemáte žádnou šanci," řekl Griphook na rovinu. "Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš -"

"Zloději, byli jste varování - jo, já vím, vzpomínám si," řekl Harry. "Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?"

Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.

"Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe," řekl nakonec Griphook, "byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek."



"Nosič hůlek," zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
"Právo nosit hůlku," řekl skřet tiše, "se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho."

"Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky," namítl Ron.

"To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!"

"Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii," řekl Ron. "Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy -"

"Na tom nyní nezáleží," řekl Harry. "Ted' nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí -"

Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.

"Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?"

"My ano!" vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. "My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!"

"Neříkej si -" Ron zamumlal.

"Proč bych neměla?" řekla Hermiona. "Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!"

"A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?" zeptala se. "Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?"

Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.

"Co hledáte v trezoru Lestrangových?" zeptal se náhle. "Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý," a ukázal na Nebelvírův meč.

"Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových."

"Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?" zeptal se Harry. "Možná.Viděl jste tam i jiné věci?"

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.