16.kapitola

15. července 2009 v 19:23 | Lenny94
16. kapitola - Godrikův důl
Když se Harry dalšího rána probudil, chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo. Dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron nikdy neodešel a je stále tady.
Když ale otočil hlavou na posteli a uviděl Ronovo opuštěné lůžko, bylo to pro něj, jako by uviděl mrtvolu. Seskočil ze své postele a snažil se nekoukat směrem k té Ronově. Hermiona, která již byla vzhůru a dělala cosi v kuchyni, mu ani nepopřála dobrá ráno a ve chvíli, kdy vešel dovnitř, odvrátila hlavu jinam.

Je pryč, říkal si Harry v duchu. Je pryč. Musel na to pořád myslet, i když se myl a oblékal, jako kdyby věřil, že opakováním zmírní šok, který to v něm vyvolalo. Je pryč a už se nevrátí. A Harry věděl, že je to pravda, protože ve chvíli, kdy opustí toto místo, jejich ochranná kouzla způsobí, že už je Ron nebude schopen najít.

Snídani snědli v naprostém tichu. Hermiona měla oteklé červené oči a bylo vidět, že celou noc nespala. Sbalili si věci a Hermiona si dávala na čas. Harry věděl, proč chce chvíle strávené na břehu řeky prodloužit. Několikrát se upřeně zadívala ke vchodu a pravděpodobně si namlouvala, že přes bubnování dešťových kapek slyší zvuk kroků. Ale žádná červenovlasá postava se mezi stromy neobjevovala.

Pokaždé, když ji Harry napodobil a rozhlédl se kolem (nemohl si prostě pomoct, aby sám malinko nedoufal v Ronův návrat) a neviděl nic, než mokré kmeny stromů, explodovala v něm lahvička plná vzteku.

Slyšel Rona, jak říká: "Mysleli jsme si, že víš, co děláš!" a s těžkým žaludkem pokračoval v balení.

Rozbahněná řeka tekoucí vedle nich se rychle zvedala a vypadalo to, že se brzy přelije až na břeh. Loudali se a balení jim trvalo o dobrou hodinu déle, než normálně.
Konečně, poté, co si Hermiona třikrát přebalila celý obsah batohu, nenašla už další důvod k tomu, aby tu dál zůstávali. Harry se jí chytil za ruku a přemístili se pryč. Znovu se objevili na návětrném, vřesem pokrytém úpatí kopce.

Okamžitě poté, co se přemístili, pustila Hermiona Harryho ruku, poodešla od něj a sedla si na velký kámen opodál. Opřela si obličej o kolena a třásla se. Harry věděl, že pláče. Pozoroval ji a věděl, že by ji měl nějak utišit, ale něco způsobilo, že stál jako přikovaný.

Cítil se napjatě a chladně. Znovu viděl opovržlivý výraz Ronovy tváře. Překračoval vřes a chodil ve velkém kruhu, v jehož středu seděla rozrušená Hermiona, která odříkávala už pravidelná ochranná kouzla.

Nezmínili se o Ronovy po několik dalších dní. Harry byl odhodlán už nikdy nevyslovit jeho jméno a Hermiona pravděpodobně věděla, že neexistuje síla, která by ho k tomu přinutila, i když občas v noci, když si myslela, že spí, slyšel, jak vzlyká.

Harry také začal vyndávat Pobertův plánek a zkoumal ho ve světle své hůlky. Čekal na okamžik, kdy se bod se štítkem "Ron Weasley" znovu objeví v chodbách bradavického hradu, chráněn tím, že je nositelem "čisté krve."

Ron se však neobjevoval a po čase Harry zjistil, že se na něj dívá jenom kvůli Ginnině jménu v dívčí ložnici a přemýšlel, jestli intenzita jeho pohledu způsobí, že pronikne do jejích snů a dá jí nějak vědět, že na ní myslí a doufá, že je v pořádku.

Celé dny zasvětili přemýšlení o tom, kam mohl Brumbál schovat Nebelvírův meč, ale čím víc o tom mluvili, tím zoufalejší a za vlasy přitaženější byly jejich spekulace.
I kdyby ho na nože brali, nemohl si Harry vzpomenout, že by se Brumbál jedinkrát zmínil o místě, kam by něco schoval. Byly chvíle, kdy nevěděl, jestli je víc naštvaný na Rona, nebo na Brumbála.
´Mysleli jsme, že víš, co děláš...Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat...Mysleli jsme, že máš skutečný plán!´

Musel si to přiznat - Ron měl pravdu. Brumbál mu nezanechal vůbec nic. Vypátrali jeden viteál, ale ani netušili, jak ho zničit. Ostatní byly stejně nedostupné, jako dřív.
Beznaděj hrozila, že ho úplně zaplaví. Byl překvapený svým odhodláním zatáhnout své přátele na bludnou a nesmyslnou cestu.
Nic nevěděl, neměl žádné nápady a neustále byl v bolestném napětí, kdy i Hermiona řekne, že už toho má dost. Že odchází.

Mnoho večerů trávili v téměř úplném tichu. Hermiona vyndala portrét Phinease Nigelluse a opřela ho o židli, jakoby chtěla, aby vyplnil část té zející díry, která tu zůstala po Ronově odchodu.
Phineas Nigellus navzdory svému dřívějšímu přesvědčení, že už se nikdy neukáže, neodolal šanci zjistit něco víc o tom, co Harry plánuje a souhlasil, že se objeví, oslepen, vždy jednou za pár dní. Harry byl vlastně rád, že ho vidí, protože to byla alespoň nějaká společnost, i když sarkastická a posměvačná.

Zjišťovali každou novinku o tom, co se děje v Bradavicích, ale Phineas Nigellus nebyl úplně nejlepší informátor. Uctíval Snapea, jako prvního ředitele ze Zmijozelu od doby, kdy jím byl on sám, a oni museli být velice opatrní, aby nějak nekritizovali nebo se nevhodně neptali na jeho práci, protože jinak Phineas Nigellus okamžitě opouštěl svůj portrét.

Ale přeci jen jim nějaké kusé informace zanechal.
Vypadalo to, že Snape musí neustále čelit malé vzpouře ze strany tvrdého jádra studentů.
Ginny dostala zakázáno chodit do Prasinek a Snape obnovil dekret Umbridgeové o zákazu sdružování více, než tří studentů a všech neoficiálních studentských kroužků. Z toho všeho si Harry vyvodil, že Ginny a možná i Neville a Luna dělali všechno proto, aby mohli pokračovat v Brumbálově armádě.

Těchto několik neúplných zpráv způsobilo, že Harry chtěl vidět Ginny tak moc, až z toho dostával bolesti břicha, ale také znovu myslel na Rona, Brumbála a samotné Bradavice, které mu chyběly skoro stejně tak, jako jeho bývalá přítelkyně.

Když Phineas mluvil o Snapeových tvrdých opatřeních, Harryho doháněla k šílenství představa, že by se jednoduše vrátil do školy a přidal se k odboji proti Snapeově režimu. Dosyta se najíst, mít svou měkkou postel a mít na starost ostatní, byla pro něj momentálně ta nejkrásnější představa na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je hledanou osobou číslo jedna a je na něj vypsána odměna deset tisíc galeonů.

Jít do Bradavic by bylo asi stejně nebezpečné, jako jít rovnou na Ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus mu to bezděčně připomněl, když mu uklouzla otázka o tom, kde spolu s Hermionou jsou. Hermiona ho pokaždé, když to udělal, dala zpátky do tašky a Phineas Nigellus po takovýchto náhlých loučeních pravidelně odmítal přijít po několik dalších dní.

Venku bylo stále chladněji. Nikde nemohli zůstat příliš dlouho, a tak, než aby zůstali v jižní Anglii, kde nejhorší, co je mohlo potkat, byla zmrzlá půda, cestovali dál po celé zemi - svahy hor, kde v plískanicích sklouzával jejich stan dolů, rovná hluboká blata, kde byli často zaplaveni studenou vodou, nebo malý ostrůvek uprostřed jezera ve Skotsku, kde jim sníh přes noc napůl zbořil stan.

Už několikrát zahlédli blikat v obývacím pokoji za oknem vánoční stromek, když Harry jednoho večera znovu nadhodil to, co se mu zdálo jako jediná, dosud neprozkoumaná cesta, která jim zbývala.
Zrovna dojedli neobvykle dobré jídlo - Hermiona byla ve skrytu neviditelného pláště v supermarketu (při odchodu upustila trochu peněz do otevřené pokladny) a Harrymu se zdálo, že je s žaludkem plným boloňských špaget a hruškového kompotu o něco přístupnější, než obvykle.

Také jí navrhl, aby si udělali pauzu v nošení viteálu, který teď visel přes palandu za ním.

"Hermiono?"

"Hmm?" Byla zrovna zkroucená v jednom z propadlých křesel a četla Příběhy Bardla Beedla.

Nemohl si představit, co víc ještě dokáže z knihy vydolovat, protože vlastně nebyla nijak dlouhá, ale evidentně zrovna něco luštila, protože Základní zaklínačské znaky ležely otevřené na opěradle.

Harry si odkašlal. Cítil se úplně stejně, jako když před pár lety využil příležitosti k tomu, aby se zeptal profesorky McGonagallové, jestli může jít do Prasinek i přes to, že mu Dursleyovi nepodepsali jeho formulář se svolením.

"Hermiono, přemýšlel jsem a..."

"Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?"

Očividně ho neposlouchala. Naklonila se dopředu a podávala mu Příběhy Bardla Beedla.

"Podívej na tenhle symbol," ukázala na vrch stránky.
Bylo tam cosi, co vypadalo jako jméno příběhu (Harry ovšem runy neznal, takže si nemohl být jistý) a symbol, který připomínal trojúhelníkové oko s panenkou přeškrtnutou svislou čarou.

"Nikdy jsem se Starodávnými runami nezabýval, Hermiono."

"Já vím, ale tohle není runa a není ani v Zaklínačských znacích. Myslela jsem si, že je to obrázek oka, ale není! Někdo ho tam domaloval, podívej. Je napsaný inkoustem. Přemýšlej - už jsi ho někdy před tím viděl?"

"Ne...Ne, počkej chvilku." Harry se podíval blíž. "Není to ten samý symbol, který měl Lunin táta na krku?"

"No, to jsem si myslela!"

"Potom je to Grindewaldovo znamení."

Zírala na něj s otevřenou pusou.

"Cože?"

"Krum mi říkal..."

Převyprávěl jí příběh, který mu sdělil Krum na svatbě. Hermiona vypadala užasle.

"Grindewaldovo znamení?" dívala se střídavě na symbol a zpátky na Harryho.
"Nikdy jsem neslyšela o tom, že měl Grindewald nějaké znamení. Není o tom žádná zmínka v ničem, co jsem o něm kdy četla."

"No, jak jsem říkal, Krum si myslel, že ten symbol byl vyrytý do zdi v Kruvalu a udělal ho tam Grindewald."

Zamračeně spadla zpátky do křesla.

"To je velmi zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v dětské knížce?"

"Jo, je to divný," řekl Harry. "A ty si myslíš, že by ho měl Brousek poznat. Byl ministr, měl by být na černou magii expert."

"Já vím...Možná si myslel, že je to oko stejně jako já. Všechny ostatní kapitoly mají přes svůj název malý obrázek."

Nemluvila, ale dál zkoumala podivné znamení. Harry to zkusil znovu.

"Hermiono?"

"Hmm?"

"Přemýšlel jsem. Já...Já chci jít do Godrikova Dolu."

Vzhlédla jeho směrem, ale její oči se dívala někam daleko za něj. Byl si jistý, že stále ještě přemýšlí o tajemném znamení v knize.

"Ano," řekla. "Ano, taky jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že asi budeme muset."

"Slyšela jsi správně, co jsem říkal?" zeptal se.

"Samozřejmě, že ano. Chceš do Godrikova dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Bude to nebezpečné, ale čím víc o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi zdá, že tam bude."

"Eh...co tam bude?" zeptal se Harry.

Na to se na něj podívala přesně tak zmateně, jak on se cítil.

"No přeci ten meč, Harry!" Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit a navíc Godrikův Důl je rodiště Godrika Nebelvíra..."

"Vážně? Nebelvír pochází z Godrikova dolu?"

"Harry, otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?"

"No," zamumlal a poprvé po několika měsících se usmál. Svaly v obličeji měl už zvláštně ztuhlé. "Možná, že jsem je otevřel, víš, když jsem je koupil...takže vlastně jednou..."

"Vesnice je pojmenovaná po něm, myslela jsem, že ti dojde to spojení," řekla Hermiona a její hlas zněl skoro jako za starých časů.
Harry skoro očekával, že mu řekne, že si odskočila do knihovny. "Něco málo o Godrikově dole v Dějinách čar a kouzel bylo, počkej..."

Otevřela olemovanou kabelu a chvíli něco hledala, až nakonec vytáhla svůj výtisk staré učebnice - Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové. Listovala v ní, až našla, co hledala.

"'Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie, byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godric Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'"

"Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje," řekla Hermiona a zavřela knihu, "protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?"

"No jo..."

Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova Dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti, a v osobě Bathildy Bagshotové.

"Vzpomínáš, co říkala Muriel?" zeptal se posléze.

"Kdo?"

"Vždyť víš," řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. "Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena."

"Ach," řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:

"Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově Dole."

"Bathilda Bagshotová," mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. "No, předpokládám..."

Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.

"Co?" řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. "Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,..."

"Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?"

Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také "senilka".
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii - ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.

"No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova Dolu?"

"Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry."

Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.

"Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe..."

Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším, co řekla, ale ve skutečnosti ji nevnímal. Poprvé od té doby, co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.

Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově Dole kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu.
To bylo vše, co mu po nich zbylo.


Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.

Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.

Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.

Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.

Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.

"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."

Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.

"Sundáme ten plášť," řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"

Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.

Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.

"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.

"Opravdu?"

Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...

"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."

Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.

"Harry, podívej!"

A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.

Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...

Jdeme," řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.

Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...

U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.

Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.

"Podívej, to je hrobka Abbottových - mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!"

"Nekřič tolik!" požádala ho Hermiona.

Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.

"Harry, tady!" zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.

"Je to - ?"

"Ne, ale podívej!" Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.

Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:

'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'

Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.

Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála - oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý - jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.

Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.

Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.

"Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil - ?" začala Hermiona.

"Ne," řekl Harry úsečně, a hned dodal: "Pojdmě dál hledat." a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl - nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.

"Tady!" zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. "Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter."

Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.

"Harry, pojď na moment sem."

Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.

"Co je?"

"Podívej se na tohle!"

Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.

"Harry, to je ta značka z knihy!"

Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.

"Jo… Mohl by…"

Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
"Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…"

"Jdu dál hledat své rodiče, dobře?" řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.

Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.

Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.

Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj

"Harry, jsou tady...přímo tady."

Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.

Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.


JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981

Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.


Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.

"'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'..." Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.

"Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?"

"To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry," řekla Hermiona tichým hlasem. "Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život."

Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.

Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.

Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.