15.kapitola 1.část

15. července 2009 v 19:22 | Lenny94
15. kapitola - Skřetí pomsta
Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším, nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.

Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.

Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.

"Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!" protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.

"Nemohl jsem . . . ho udělat." těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. "On byl . . . nepřišel."

Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.

"Takže pořád nemáme žádné jídlo."

"Buď zticha, Rone," odsekla Hermiona. "Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!"

"Nevím."

Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém expresu.

Ron nakopl nohu od židle.

"Co?" zavrčel na Hermionu. "Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby, co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!"

"Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory," řekl Harry dotčeně.

"Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!"

"To se hodí."

"A co to s tím mám - ?"

"Samozřejmě!" zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.

"Harry, dej mi ten medailon! No tak," řekla netrpělivě a poklepala na něj prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!"

Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.

"Lepší?" zeptala se Hermiona.

"Jo, mnohem lepší!"

"Harry," řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu připomínal návštěvu nemocného, "nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?"

"Co? Ne!" bránil se, "Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala."

"Hmm," řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. "No, možná bychom ho neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu."

"Nenecháme tady ležet viteál," prohlásil pevně Harry. "Když ho ztratíme,
když ho ukradnou-"

"No, dobře, dobře," řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.

"Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho."

"Skvělý," řekl popudlivě Ron, "a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?"

"Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam," řekla Hermiona a letmo pohlédla na Harryho. "Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové."

Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.

"To není krádež, že ne?" zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.

"Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?"

Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, "E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!"

A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.

Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.

Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým. Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo nepřátelským.

"Tak kam dál?" byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými zásobami jídla.

Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.

Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.

"Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne," řekl Ron sarkasticky.

"Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý," řekla Hermiona. "Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol-"

"Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?"

"Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým-spokojen?"

"Nijak zvlášť."

"Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese," řekl Harry, který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. "U Borgina a Burkese byli experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál."

Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a pokračoval, "Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v Bradavicích."

Hermiona si povzdychla

"Ale Brumbál by ho našel, Harry!"

Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.

"Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-"

"O!"

"TY-VÍŠ-KDO!" křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. "Jestli je nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!"

"Ale no tak," posmíval se Ron. "Jeho škola?"

"Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-"

"Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?" zeptal se Ron. Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a zaškrtit ho s ním.

"Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel," řekla Hermiona.

"Přesně tak," řekl Harry.

"A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?"

"Jo," řekl Harry.

"Ale on tu práci nedostal, že?" řekla Hermiona. "Takže nikdy nedostal šanci najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!"

"No dobře," řekl Harry rezignovaně. "Zapomeňte na Bradavice."

Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.

Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.

"Můžeme zkusit se prokopat k základům?" polovičatě navrhla Hermiona.
"Tady by viteál neschoval," řekl Harry. Věděl to celou dobu.

Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.

I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.

Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.

"Co? Co jsi viděl?" dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.

"Tvář," zamumlal pokaždé Harry. "Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche."

A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.

Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.

Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali zaneprázdnění.

Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.

Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti Voldemortovi.

"Moje matka," řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
"umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu."

Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání medailonu.

"Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu," namítla Hermiona, "nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-"

"Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?" ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.

"Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-"

"Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné," přerušil ji Ron.

"Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem holka, předpokládám!"

"Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!" odhodil míč na její stranu hřiště.

Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.

"Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-"

"Buďte zticha!" řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
"Buďte zticha, můj bože!"

Hermiona vypadala zaraženě.

"Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-"

"Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!"

Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich. Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.

"Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?" zašeptal Harry k Hermioně.

"Ano," řekla tiše. "Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli jsou."

Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou podrobena první zkoušce před černou magií.

Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.

Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a poslouchali, co se děje před stanem.

Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.

"Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.