Jiří Wolker - Těžká hodina

9. června 2009 v 6:46 | Lenny94
Těžká hodina (1922)

Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice".
Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání : " ... svět musí být spravedlivý " (Kázání na hoře). Vysvětlení naznačí závěr běsně Jaro : "Na rohu ulice, / na ostří štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó, jaro roku / 1922. " To ostří je v novém pohledu na společnost. V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře : " ... důstojní páni a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je veselý, / proteže sami jsou veselí / v kavírně Bellevue. " Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění", promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží : " Pověz mi, živý, proč jsem umíral ? " Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění aspoň náznak naděje : " nenarodí se ? " - Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. " Tady jsou sytí, tady hladoví ... " Je-li svět "do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit ? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy : " Ruce jsou zbraně - srdce štěstí ! " Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí : " Neslaď řeč, kněže, blaženou duší ... " (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně : " Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá : / Ženo má - ženo má, / neplač ! " - Spolu s básněmi inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si běsník upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli".
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.