Červen 2009

Tapety na mobil- psi

26. června 2009 v 16:34 | Lenny94


Tapety na mobil 240x320 (1)

25. června 2009 v 19:56 | Lenny94

Piráti z Karibiku: Na konci světa

25. června 2009 v 19:24 | Lenny94

Piráti z Karibiku: Na konci světa

Piráti z Karibiku - Na konci světa - Pirates of the Caribbean: At World's End
Originální název: Pirates of the Caribbean: At World's End
Typ filmu: Akční Dobrodružný Fantasy
Rok výroby: 2007
Režie: Gore Verbinski
Hrají: Johnny Depp , Orlando Bloom , Keira Knightley , Geoffrey Rush , Chow Yun-Fat
Popis: V pokračování filmu PIRÁTI Z KARIBIKU: TRUHLA MRTVÉHO MUŽE, který v roce 2006 lámal rekordy, nacházíme naše hrdiny Willa Turnera (Orlando Bloom) a Elizabeth Swannovou (keira Knightley) . v okamžiku, kdy se přidali ke kapitánu Barbossovi (Geoffrey Rush) a zoufale pátrají po kapitánu Jacku Sparrowovi (Johnny Depp), aby ho osvobodili z pasti ve skříňce Davyho Jonese, která mu zatemňuje mysl - zatímco strašidelná loď duchů Bludný Holanďan a Davy Jones, pod kontrolou Východní indické obchodní společnosti rozsévají zkázu všude po Sedmi mořích. Proplouvají podvodem, zradou i divokými vodami a musí se dostat až na exotický Singapur a postavit se prohnanému čínskému pirátovi Sao Fengovi (Chow Yun-Fat).

Nyní směřují až na samý konec země, kde si každý musí nakonec vybrat stranu, na kterou se postaví v konečné, obrovské bitvě - v sázce totiž nejsou pouze jejich životy a osudy, ale i sama budoucnost způsobu života pirátů, kteří milují svobodu

Pověsti o Bílé paní

21. června 2009 v 19:57

Pověsti o Bílé paní
Bílá paní jindřichohradecká
Perchta z Rožmberka nebo Markéta z Hardegga?


Legenda o Bílé a Černé paní

Když Markéta, manželka Jindřicha II., ovdověla, předala panství svému synovi a odešla do kláštera. Čas od času se potom na jindřichohradeckém zámku zjevovala v dlouhém bílém rouše s hustým závojem, jenž jí zakrýval tvář. Za pasem nosila velký svazek klíčů, kterým chřestila, když se jí něco nelíbilo. Ve všech příbězích je však líčena jako dobrý duch, který barvou svých rukaviček věští budoucnost. Černé rukavičky na jejích rukou znamenaly smrt či onemocnění, červené pak požár. Dobrou zprávu, narození dítěte, křtiny nebo svatbu, přinášely rukavičky bílé.
Na zámku však byla zakleta také Černá paní, a ta ráda škodila hradeckým pánům. Jednou uloupila prvorozené dítě a zmizela s ním ve stěně, která se před ní otevřela. Než ji stačili chytit, stěna se opět uzavřela, avšak na druhé straně se v tu chvíli objevila Bílá paní a její černá sokyně úlekem zkameněla. Od té doby v Jindřichově Hradci stojí mramorová socha a po Černé paní na zdi zbyly nesmazatelné otisky prstů.

Pověst o Bílé paní

Ve stěnách hradu a zámku v Jindřichově Hradci žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historik Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. Její trpký životní osud je znám z dochovaných dopisů uložených ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud je viděna v červených rukavičkách, upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu. Legenda vypráví, že v černé kuchyni vařila sladkou kaši a rozdávala ji ve sváteční dny lidu. Svým konáním chtěla odčinit hříchy svého manžela. Traduje se, že byl též vyráběn speciální "Nápoj Bílá paní".
pověst převzata z etikety "Nápoj Bílá paní"

Přízrak made in Czech

Už jste někdy potkali nějaké strašidlo? Někdy to tak možná už už vypadalo, ale nakonec jste s trochou zklamání museli konstatovat, že vysvětlení rádoby nadpřirozeného jevu je veskrze prozaické? Možná vás tedy potěší následující řádky. Patříme mezi země, které disponují minimálně jedním dokonalým strašidlem. Když se řekne Bílá paní, a nemyslíme tím známý míchaný nápoj, mnohé z nás příjemně zamrazí. Bez nadsázky lze říci, že tato dáma patří neodmyslitelně k řadě domácích hradů a zámků. Vystupovala dokonce ve filmu, stala se námětem básní i písní... Nejslavnější Bílou paní u nás je zřejmě paní Perchta z Rožmberka. Narodila se někdy mezi lety 1420 - 1430, byla dcerou paní Kateřiny z Vartenberka a Oldřicha II. z Rožmberka. V roce 1449 se provdala za Jindřicha z Hradce, hrubiána a násilníka i na dobové poměry. Jeho smrti tedy příliš neželela, žila v Jindřichově Hradci i dál a nechala přistavět celé jedno zámecké křídlo. Mezi mnohé její dobré skutky patřilo například rozdělování sladké kaše chudým na Zelený čtvrtek, které se udrželo i po její smrti. Kdykoli byl tento zvyk pak porušen, následoval hněv jejího přízraku.
Od své smrti se paní Perchta zjevila prý mnohokrát, například když umíral její pravnuk, pan Jáchym z Hradce. Chodila také hlídat pana Petra Voka, když byl ještě malý. Bílou paní počítáme spíše mezi přízraky mírumilovné, lidumilné a jejím domovem jsou kromě jiných i další hrady a zámky, které patřily pánům z Hradce a z Rožmberka a kde dodnes často visí i její podobizna. Paní Perchta je dnes už ale přízrakem mezinárodním, Rožmberkové měli totiž příbuzné v dnešním Německu a paní Perchta logicky nevynechala při svých posmrtných návštěvách ani tato místa.
Společným znakem všech u nás působících Bílých paní je to, že se zjevují v noci, mají na sobě dlouhou bílou řízu, špičatý klobouk se závojem, který za ní případně ve větrné noci symbolicky vlaje. Často nosí klíče. Podle pověstí navlékala i rukavičky bílé, mělo-li se narodit dítě, černé aby zvěstovala něčí smrt. Bílá paní ví prý také o mnoha pokladech, poctivého poutníka k nim zavede, chamtivého krutě potrestá.
Do obecné představy o setkání s Bílou paní patří vznešená bílá postava jdoucí po cimbuří, pomalu a bez zakolísání, bez ohledu na místo či nepřízeň počasí. Promočeného turistu poutníka možná zavede k pokladu, možná ho ale také svrhne z hradeb dolů.
Potkat Bílou paní dnes není velký problém, chce to jen trpělivost. A víru v existenci nadpřirozena i v moderním technickém jedenadvacátém století. Na zámcích či hradech vás asi přes noc nenechají, ale nevadí, Bílá paní je vidět i zvenku.
Tato ušlechtilá bytost patří do českých legend, a pokud nemáte program na část prázdnin, můžete se vydat po jejích stopách. Její prokletí prý nezmizí, dokud bude stát jindřichohradecký zámek. A ten snad o letošních prázdninách ještě vydrží na svém místě...
autor pověsti Dalmatika

Pověsti o Bílé paní v historických souvislostech

Lid vypravuje nejednu báji o bílé paní. Ale ta v těchto bájích není paní z rodu hradeckého, nýbrž bytostí, jež přebývá při vodách, lidem se zjevuje, děti straší a také smrt ohlašuje. Někde ji také nazývají Perchtou, Perutou, Parychtou, na Moravě Šperechtou, kterážto jména pocházejí z německého Berchta.
Balbín mínil, že bílou paní byla Perchta z Rožmberka, provdaná za Jana z Lichtenštejna. V manželství tom měla tolik utrpení, že posléze odešla od krutého manžela a jeho bezohledné rodiny. Žila pak na Krumlově a ve Vídni u své dcery. Zemřela roku 1476, tři léta po svém manželu. Podobizna její a jejího manžela, chovaná v zámku jindřichohradeckém, není zajisté pravá, zpodobujíc lidi ze století šestnáctého. Paní Perchta nebyla nikdy, ani býti nemohla, vychovatelkou sirotků po panu Menhartovi z Hradce (+ 1449), jak Balbín tvrdil. Žilať tou dobou u svého manžela na Mikulově. Spíše se pravdě podobá, že Markéta, dcera purkrabího na Maidburce, manželka Jindřicha z Hradce (+ 1362), byla příčinou, že povstala pověst o bílé paní. Markéta z Hradce ovdověvši stala se jeptiškou panenského kláštera v Krumlově. Odtud "zajisté někdy v bílém svém rouše (jeptišském) na Hradec přicházela synů svých navštívit a lidem se arci jakožto bílá paní ukazovala".
Augustin Sedláček

Bílá paní

Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy se však ohlašuje, nežli života ukrátí. Taková bývala víra a jest, že se ukazují znamení nastávající smrti, že slýchati podivné zvuky, jež věští blížící se poslední chvíle.
Hlas sejčka, tajemné zaklepání nebo zvuk, jak by někdo prutem švihl do dveří, po okně, nebo jiné oznamují blízké skonání. To jsou znamení obecná. Některým však rodům prý zvláštní znamení hlásila, že někdo z nich odejde cestou všech lidí.
Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům, zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na bechyňském hradě, v Krumlově, v hradeckém zámku i třeboňském.
Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se zjevila v bělostném obleku, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.
Zjevovala se v různou dobu: někdy v pravé poledne, nejčastěji v noci. Na zámku v Jindřichově Hradci zhlédli ji v polední čas. Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, z okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly zasvé za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i ve městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů do věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela. V noci se zjevovala rovněž všecka bílá, v bílém závoji, vážná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volně chodbami, nebo, majíc klíče u pasu, brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokoje do pokoje, ten zamýkajíc, onen odmýkajíc. A neublížila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemné procházky a pozdravil-li, vážně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tu zněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání.
O spřízněné rody zlaté a červené růže, pány z Hradce a z Rožmberka, s nimiž zaživa byla sloučena svazkem příbuzenským, jevila zvláštní péči a starostlivost.
Na zámku v Jindřichově Hradci mívali zvláštní památku po bílé paní, rozdávání "sladké kaše", hostinu chudých. Každého roku sloužila několik dní vysoká klenutá kuchyně v Červené věži chudým z celého panství. V úterý a ve středu před Zeleným čtvrtkem a o Zelený čtvrtek plápolal tam na ohromném krbu veliký oheň, v němž stály hrnce a jiné nádoby na třínožkách a nad ním visel pořádný kotel širokého dna. Od rána do večera vaříce, nejvíce spoustou ryb, živili ten oheň, až mocné sloupy kouře vysoko se valily, ku klenutí, do pěti otvorů, jimiž ucházel do hořejší místnosti. Tam byla udírna, odtud pak stoupal do povětří zvláštními komíny na způsob kalichů postavenými.
Ráno na Zelený čtvrtek zazvonili na staré okrouhlé věži, bylo mezi sedmou a osmou, na sousedy městské, na rychtáře ze vsí, na hajné a jiné, kteří měli pomoci rozdávat a dbát o pořádek. Venku zatím před zámkem i po městě hemžily se zástupy venkovských hostí v kožiších i sukních a hrubých pláštích; a pořád jich přibývalo, pořád nové houfy proudily ze všech stran. Čtyři tisíce vždy se jich sešlo, jindy pět tisíc a víc, a jak se léta horšila a bída množila, zvláště po třicítileté válce, přicházelo jich až na devět tisíc.
V zástupech bylo vždy živo; hluk a šum se z nich rozléval a ohlas té směsi hlasů a zvuků zaléhal až do zámku. A rozšumělo se v zástupech tím hlučněji, když o deváté ozval se zvon podruhé, oznamuje, že již všechno připraveno, že každý z pomahačů je na svém místě. Pak udeřili na zvon potřetí. I bývalo, jako když velké vody protrhnou hráze. Hluk a křik se ozýval ze všech stran, všechno se valilo a tlačilo k zámecké bráně. Než jen část jich pustili do prvního dvora, a hned také byly všechny brány uzamčeny a u všech stály stráže.
Ti, kteří vstoupili do prvního nádvoří, dostali tu žemle a do nádob, jež si přinesli, natáčeli jim piva. Pak je vedli ke kuchyni a každého podělili chlebem a kusem vařeného kapra; v posledním pak dvoře zasedli chudí hosté k jídlu. Měli polévku maštěnou, jikry, rybí vnitřnosti a maso v koření, naposled pak sladkou kaši z pšeničné krupice s teplým pivem a medem zavařenou a makovým olejem omaštěnou.
První takovou hostinu chudých vystrojila prý bílá paní tenkráte, kdy ještě neobcházela jako dobrý duch hradeckým zámkem, nýbrž kdy tu zaživa vládla, jsouc pečlivou paní a hospodyní.
Tenkráte přestavován kus starého hradu. Bílá paní, jež chodila na pole dohlížet na žence, chodila také dohlížet na stavbu. A tu pobízela dělný lid, aby si popílili, a slíbila všem "sladkou kaši", jestliže se přičiní. Slíbila nejen jim, ale také to, že také jejich potomkům bude na věčné časy taková hostina vystrojována na památku přičinlivých předků. Stavba dokonána pozdě na podzim, a paní, jak slíbila, vystrojila hody.
Ale když množství lidu, pro něž nebylo dosti prostranné místnosti, zasedlo k plným mísám venku, počal pojednou padati sníh a padal také na "sladkou kaši".
Proto prý bílá paní ustanovila, aby se ty hody napříště odbývaly počátkem jara, na Zelený čtvrtek. A tak se pak dálo po věky.
Bílá paní se již dlouho nezjevila. A v nádvořích jindřichohradeckého zámku je na Zelený čtvrtek ticho. Na hostiny chudých živě nás tu upomíná stará, vysoce klenutá kuchyně a její široké, kamenným křížem rozdělené okno, kterýmž před časy se vydávala všem chudákům z panství "sladká kaše".
A ještě tu jedna místnost, ve kteréž se probouzejí vzpomínky na bílou paní: ozdobná kaplička Panny Marie na třetím nádvoří zámeckém poblíže pokojů někdy paní hradeckých. Starobylé dvéře k ní vedou a na stěnách samé staré malby: tu Marie Panna krásných plavých vlasů s andělem, tu páni a paní hradeckého rodu klečící před Matkou boží, tam andělé, svatí a na modrém klenutí i na stěnách znaky pánů z Hradce, jejich manželek a bělavé proužce se zašlými, staročeskými nápisy.
Tu v té tiché svatyňce, před oltáříkem s vyřezávanými obrazy, klekala také, jak vypravují, bílá paní. Tu se modlívala Bohu za svůj všechen rod, a ta její láska neuvadla ani ve skonání. Ta ji z hrobky vyváděla, tou puzená obcházela sídla svých potomků, pečovala o jejich dítky, varovala, ohlašujíc radost i žal, jak měly připlynouti s života proudem, a také neztajila konec všech dní a let, když se přiblížil a když měli odejít k otcům.
Alois Jirásek- úryvky z pověsti Bílá paní - Staré pověsti české

Pověst Bílá paní

Den po dni, rok po roku a nakonec smrť. Tak začíná tuto pověst Alois Jirásek. Dovolím si s omluvami být přesnější, i když jsem nikdy nebyl profesorem dějepisu, ale jen pouhým zvídavým emeritním kastelánem.
Den po dni, rok po roku a nakonec datum 4. ledna léta Páně 1604, krátce před půlnocí.
Pro barda s varytem je vždycky velice delikátní, uvádí-li lidovou pověst přesně na minutu a vždycky to vrhá naň velice podezřelé světlo; ale nemohu nepominout datum smrti jindřichohradeckého vladaře. Pan Jáchym Oldřich z Hradce, poslední pán hradecké zlaté Růže po meči, ač velice, velice mlád, už ležel na smrtelném loži. Byl dlouho nemocen; ve své trudnomyslnosti si poslední dny dával přinášet staré vzácné listiny, jimž odstřihával pečeti, aby je pak roztrhal a házel do hořícího krbu, ovšemže k velké radosti pozdějších historiků, kteří by nám jinak určitě řekli o mocných pánech hradeckých daleko víc. Avšak mateřské srdce paní Kateřiny z Monfortu vycítilo, že se tak Jáchymovi aspoň trochu ulevuje; rozsuďme po tři sta sedmdesáti létech spravedlivě, na čí stranu se přikloníme, i když pochopitelně straníme více historikům...
Nejlepší lékaři z království stáli nad vladařovou chorobou bezmocni; Jáchym Oldřich trpěl těžkou epilepsií, trudnomyslností a snad i jinými ještě neduhy, s nimiž jeho gig tělo nebylo schopno vést urputný boj.
Té noci prefekt jesuitské koleje, pater Mikuláš Pistorius, zámecký zpovědník zbožné paní Kateřiny z Monfortu ne a ne usnout. Celý večer si připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů.
vypadly 2 strany rukopisu
průlinčité postavy, přičemž stále nabývalo určitějších tvarů. Již byly dobře patrny záhyby bílého roucha. I tvář nabyla přesnějších tvarů a teď dokonce i výrazu. Nebyl nijak veselý, jak už to u zjevení bývá. Na hlavě se rýsovala bílá rouška, splývající až k pasu postavy mlhavým závojem.
Netřeba tedy zdůrazňovat, že v prefektovi by se v tomto okamžiku nedořezal krve ani lazebník. Pistorius se v hrůze i v bílé noční košili posadil na posteli, zalité měsíčním světlem, takže to vypadalo, že zjevení si v útulném prostředí prefektovy kobky vytvořilo dubla.
Celá scéna probíhala v tichosti. Je z historie všeobecně známo, že zjevení nikdy nemluví. Alois Jirásek ovšem tvrdí, že hlas Bílé paní zněl jako tichého větru vání, což je v podstatě totéž; zjevení maximálně kývá, neboť řeč je někdy až příliš realistické ztvárnění různých pocitů a může výřečné strašidlo bezpečně identifikovat. A naopak: lidskému tvoru při podobných příležitostech zase zpravidla zcepení jazyk, takže je to vlastně pěšky jako za vozem.
Po chvíli rozpaků pokynulo zjevení němě na sváteční kleriku v šifonéru, jehož dveře se náhle zázračně otevřely.
Pater Pistorius vzal lampu s lojovou svíčkou, aby ji zažehl. Bílá paní však mu ji vzala z ruky, až prefektovi naskočila husí kůže; takový chlad z ní čišel; dechla na sklo lampy a hle: svíce se sama zažehla; teď si teprve pater Mikuláš všiml, že Bílá paní je průhledná jako láčkovec a při světle svíčky nevydává stín.
Kdyby se jezuity nezmocnil posvátný třas, byl by se snad i zalekl, protože zjevení mělo zřejmě naspěch a dávalo kroužením ruky najevo svou netrpělivost, asi jako velitel světnice povzbuzuje ráno ještě klimbající vojíny k nástupu na ranní půlhodinku a doprovází toto gesto obvyklou citací: tak padám a nečumím.
Mohl ho vzít čert, protože si oblékl kleriku jen tak přes noční košili a teď ji nemohl v rychlosti zapnout, uvážíme-li, že taková klerika může mít - bratru zadarmo - nejméně padesát knoflíčků. Když se jakž takž dal do pořádku, Bílá paní mu pokynula a po delších namáhavých pokusech ho svedla (Pistorius trpěl dnou) dolů do kaple. Protože si zjevení cestou vytáhlo z nějakého neviditelného kapsáře černé rukavičky a nyní si je navlékalo na ruce, došlo prefektovi, že na hradě nebude asi něco docela v pořádku. Když pak mu Paní Perchta z Rožmberka, která nedošla jako pramáti rodu v hrobce klidu, ukázala na tabernákulum, v němž spočívalo zlaté ciborium s hostiemi, byl už pater Mikuláš doma. Kněží stejně jako lékaři nemají přesně vymezený čas ku konání svých povinností, je to tak říkajíc vlastně pohotovostní služba. Vzal tedy posvěcené oleje i ciborium a vyšel z dubových vrat seminária v těsném závěsu za zjevením, které svou kouzelnou mocí způsobilo, že se těžká vrata koleje samočinně otevřela a zase zavřela jako v metru.
Měsíc, jak zkušení literáti v básnické metafoře tvrdívají, svítil jako rybí oko, i když jsem si jist, že nikdo z nich ještě rybí oko svítit neviděl; vítr fičel jasnou, mrazivou nocí, jež se na svém jižním čele skvěla stříbrným diadémem Oriona se Síriem, který tento chmurný průvod sledoval svým zeleným dračím okem.
Ze seminária k hradní bráně bylo, co by kamenem dohodil; tam se proces otevření brány s detailní přesností opakoval, neboť zjevení zcela logicky usoudilo, že tlouci na bránu by v tuto hodinu nemělo smyslu; jednak, že Pistorius měl plné ruce a pěsti Bílé paní byly nehmotné, ale hlavně protože vrátní ve všech dobách, státech a všech vrátnicích světa pokládají tento noční čas za nejzdravější dobu k posilujícímu spánku a jen tak se dá vysvětlit, že nebylo, žel, žádného svědka tohoto podivného pochodu. Brána se zase se skřípotem uzavřela a dokonce i centová závora zase samočinně zapadla jako tresor v bance. Znalce historické architektury jistě napadne, proč nešli vrátky v bráně, zvanými fortnička, ale pochopí vzápětí, že by toto nedůstojné entré právě nejlépe velebnosti okamžiku neposloužilo.
V Adamově paláci se už míhala světla. Před skvostnou kovanou portálovou Andesovou mříží Bílá paní stanula, zalomila rukama v černých rukavičkách, učinila kříž a ztrácela se, ztrácela, až vysublimovala jako sirník k veliké potěše pana Lavoisiera.
Tak se stalo, že umírající mladičký vladař zemřel zaopatřen svátostí umírajících, kterou mu pater rektor Mikuláš poskytl na poslední chvíli zázračným zásahem pramáti rodu.
Učený Bohuslav Balbín, sám profesor jesuitské koleje, zjevení Bílé paní nevylučoval; naopak. Píše, že jednoho dne večer se zjevení ukázalo i měšťanům. Objevilo se na vysoké kulaté věži, nazvané nevím proč hladomorna; nebyl tehdy na ochoz nijaký přístup; dřevěné schody vzaly za své požárem. Zjevila se opět v černých rukavičkách a v černém tentokráte závoji. Postála dlouho a dívala se nehnutě na město. Dole lidí přibývalo; pozorovali s hrůzou zjev a mráz jim běhal po zádech. Potom přelud zalomil rukama, ztrácel se pozvolna, až zmizel docela.
Druhý den skoro celé město lehlo popelem.
Když jsme jako studentíci chodili do zámku, kam nás lákalo romantické prostředí, pamatovali jsme stařičkého hraběcího komorníka. Byl to nemluvný protivný kmet, který přísahal, že častokráte spatřil na vlastní oči Bílou paní. Brali jsme ho s rezervou, to se rozumí: proč by chodila na táčky k Černínům, kteří s hradeckými pány neměli vůbec nic společného. A když jsme se jako kluci honili na bruslích po zamrzlém Vajgaře s komtesou Marií Tezéz Černínovou, která vydala za sto rošťáků, její největší radostí bylo ujet své vychovatelce, jež pak lítala po kluzišti jako slepice na bruslích značky Kolumbus, a zeptali jsme se jí na Bílou paní, odpovídala nám takovými epitety, že dosud nemám odvahu bádat, kde k nim přišla. Avšak Bílá paní ji ztrestala: za války se hradečtí Černínové dali k Němcům, oba synové padli za vaterland a Marie Teréz se honem honem provdala za nějakého doktora ve Švýcarech, který tam měl soukromé sanatorium pro duševně choré. Jestli ji také v tomto příjemném prostředí navštěvuje Bílá paní, už jsem se nedopátral. Asi ne, měla by to z ruky.
Můj otec, který měl svérázný způsob humoru, mi jednou vyprávěl, že se za jeho studentských let roznesla po Hradci panika, že se v parku u Černínské hrobky objevuje Bílá paní. Udělali tedy, rošťáci, na toto vidění vědeckou exkursi. Tajnou, rozumí se: tehdy ještě studenti museli být v osm večer doma. Když se doklopýtali k Černínské hrobce, strnuli úžasem: po rampě nad vchodem do hrobky se objevilo bílé zjevení. Samozřejmě ho obklíčili a srdnatý kolega Groulík praštil Bílou paní atlasem přes hlavu. Zjevení začalo ječet a prosit pány studenty, aby mu darovali život. Z Bílé paní se vyklubala děvečka od Bachrachů, která k hrobce vylákala nastraženým psaníčkem svého milého, který o ní neprojevoval patřičný zájem, aby ho jménem Bílé paní napomenula k větší péči. Mládenec se tam nemohl odhodlat a tak tahle lapálie skončila boulí od atlasu pod drdolem zhrzené děvečky. Vykoupila-li tímto utrpením přízeň svého milého historie nepraví.
Musím však nicméně poznamenat, že když jsem v hradeckém zámku pracoval jako průvodce, návštěvníci se na historky o Bílé paní jen třásli. Před kopií obrazu Perchty z Rožmberka byl vždy větší nával než před originálem Jindřichohradecké madony. Nepokládaje věc za seriózně historickou, odbýval jsem tento trapný úsek prohlídky způsobem sobě vlastním. Návštěvníci se vesměs srdečně bavili až na jednu starší dámu, která budila dojem, že by mohla být předsedkyní kongregace spolku pro týrání zvířat, kdyby takový spolek existoval. Ta mne zdvořile, leč přísně pozvala do Grandhotelu, kde bydlela, neboť si přála o Bílé paní zvěděti více.
Přišel jsem tam, přiznám, rozechvěn. Takové randez vous se v životě málokdy a málokomu přihodí.
Dáma mne s přísným výrazem poučila, že není naprosto vhodné ironizovat dávno mrtvé osoby. Odpověděl jsem jí, že jsem naprosto vzdálen ironizování dávno mrtvých osob, že ironizuji pouze nesmysly, které se o těchto dávno mrtvých osobách živými osobami tradují.
Dáma mne opět poučila, že v Anglii mají ústav pro duchovní bádání a vědecky se obírají telepatií. Proslovil jsem improvisovanou přednášku o vztahu spiritismu k telepatii, míchaje v to hojnost řeckých slov, která s předmětem ovšem neměla nic společného, při čemž jsem protěžoval sugesci a levitaci a podotkl jsem zavčas, že s tím vším ovšem nemá pravá Bílá paní nic společného.
Dáma se opět zachmuřila, že jsem se nemohl zbavit dotěrné myšlénky, zda se sama autentická Bílá paní nepřevtělila ve 20. století do tohoto strašidla a nechce mne ztrestat přímo v prostorách Grandhotelu. Abych ji však uklidnil, vyprávěl jsem jí svůj osobní zážitek s Bílou paní, který věrně podávám.
"Zajisté jste si všimla, vážená paní..."
"Slečna!" přerušilo mne striktně zjevení.
"Aha," pomyslil jsem si. "Slečno," opravil jsem se a pokračoval: "Zajisté jste si všimla renesanční postele s vyšívaným přehozem s erby paní Kateřiny z Monfortu v páté komnatě." Při slově postel jsem si pečlivě všímal, zda se v očích starší slečny objeví nějaký záblesk. Neobjevilo se nic. "Aha," pomyslel jsem si a pokračoval: "Nuže, po jedné parné neděli jsem nechal v zámku otevřená okna. Dalo se nadíti vlahé letní noci. Leč k půlnoci se hnala bouře."
Dáma mne sledovala velice soustředěně a nedala se vyrušit ani tlučením půllitrů a podobnými detonacemi restaurace.
"Vstal jsem tedy," pokračoval jsem v líčení, "a sešel jsem - jen tak bos - do prvního patra zavřít okna, aby je vichřice nerozbila a nenacákalo do komnat. Když jsem s co největší pečlivostí svůj úkol vykonal, přepadla mne náhlá únava. Jsem v létech a netřeba své síly přehánět, usoudil jsem, jak patrně sama nahlížíte, zcela moudře; natáhl jsem se na renesanční postel a chvíli tiše ležel. Tu náhle projelo mým tělem vzrušení. Ve dveřích jsem spatřil bílou postavu. Blížila se ke mně rožmberskou chodbou a já nebyl schopen reakce."
Dáma ze mne nespouštěla své oči.
"Víte sama dobře, že nejsem velký přítel pověstí o strašidlech. Kromě toho mi bylo svěřeno jmění zámecké a rafinovaný zloděj by mohl použít kinematografických triků k upoutání pozornosti, jako ve filmu s Randálem a Hopkirkem. Však to znáte, díváte se přece na televizi, ne?"
"Ne," odsekla dáma s takovým akcentem, že jsem začal honem z jiného konce.
"Tak tedy," ujal jsem se opět slova, "abychom mohli být schopni preventivního bezpečnostního opatření, jsme opatřeni revolverem. Mně osobně správce zámku revolver ráže 7,65 nesvěřoval, neboť měl za to, že při mé povaze bych s ním mohl napáchat dost škod; avšak aby učinil našim předpisům zadost, opatřil mne starou vzduchovku, která přece jen není tak nebezpečná a kterou vyhrabal ze šuplete, kde si ji kdysi nepochybně schovali synové hraběte Černína, když si hráli na lupiče. Bílá paní - byla to určitě ona, poznal jsem ji podle gotického kokrhele, jenž nosila na hlavě - se sunula stále blíž. Když byla téměř u nožního čela postele, učinila jakési tajemné gesto. Povídám vám, nebylo mi lehce, ale nicméně jsem neztratil kuráž. Tu vidím, jak se nad nožním čelem postele vysunují prsty. Pět, deset. Zloděj, povídám si, zloděj, který si pozval ku krytí ústupu paní Perchtu z Rožmberka." Řeknu vám, že jsem se vžil do toho vyprávění tak, že má tvář nesla dokonce stigmata děsu, a kdyby na mne v tomto okamžiku pohleděl vrchní číšník Schneider Ladislav, zřejmě by strnul, že asi nemám na útratu. Dáma měla dychtivé oči upřeny na mých ústech. "Promiňte," pravil jsem, "musím se napít, ještě teď cítím v kloubech zbytek toho děsu." Objednal jsem si sklenku koňaku, kterou ten mizera Schneider Ladislav napsal na slečninu účtenku. Zřejmě pochopil, že sdělování vědeckých poznatků se neobejde bez subjektivních výdajů. Dáma upadala do extase, takže si záznamu číšníka ani nepovšimla.
"Tak tedy," navázal jsem, "vidím prsty. Deset prstů. Zvítězila však má chladná rozvaha a povinnosti na mne kladené. Vzal jsem vzduchovku a prásk! Pět prstů se sesunulo z čela postele a zmizelo. Prásk! Druhých pět prstů zmizelo. Bílá paní zalomila rukama a vmlžila se do prostoru." "A co bylo dál?" dychtila slečna. "Nic," povídám, "když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že mám prostřelené nohy."
Dáma omdlela. Když jsem shledal, že je v dobrých rukách, neboť vrchní číšník Schneider Ladislav jí narazil na hlavu kyblík na šampaňské i s ledem, zaplatil jsem a rychle jsem odešel, aby se toto zjevení neprobudilo z transu, do nějž jsem je uvedl a nehnalo mne svým parapletem až k hradní bráně.
Dáma i vy, vážení, doufám odpustíte žvanivému starci.
Ale s tou Bílou paní to bylo totiž tak: tehdy snad byly v Evropě Bílé paní sdruženy v celé organizace. Ve Francii jich bylo asi šest, působily i v Norsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Anglii a samozřejmě i u nás. Je nabíledni, že samotná Perchta z Rožmberka by to všechno sama nepořídila a proto vznikly její duplikáty. Anebo spíše, los osudu v zastoupení pro země království českého padl na ni. Ale ve skutečnosti za to ani nemohla. Protože i kdyby byla opravdu strašila, nikdy by nebyla tou originální českou Bílou paní, neboť tou byla vlastně ve skutečnosti Markéta z Hardegga.
Paní Perchta z Rožmberka se totiž provdala za značně veselého pána Jana z Lichtenštejna, jehož portrét - významně červeným nosem - dostatečně charakterizuje tohoto zpustlíka. Chudák si s ním mnoho dobrého neužila, takže pro ni bylo vysvobozením, když Jan z Lichtenštejna umřel a nebylo tedy vlastně důvodu, proč by měla strašit a čekat na vysvobození další. Slula velkou štědrostí jako všechny šlechtičny té doby, včetně Kateřiny z Ludanic, legitimní manželky Petra Voka, o níž s uctivou nevolí píše kronikář Březan, že byla příliš štědrá a marnotratná hned v panenství svém, všecko by byla rozmantlovala. A tak Perchta z Rožmberka nikdy na Hradci, kromě snad několika zdvořilostních návštěv vzdáleného příbuzenstva, nebyla. Vypůjčili si ji ze sousedního Krumlova, kde prý chovala v noci chlapečka Petra Voka.
Vážnější protivník v kandidatuře na nominaci Bílé paní byla stejně štědrá Markéta z Hardegga, která po smrti svého manžela vstoupila do kláštera klarisek, jež nosily bílé řeholní roucho; odtud snad i větší pravděpodobnost pojmu označení. Že Perchta dala v Hradci vařit sladkou kaši, kterou uctívala na zelený čtvrtek poddané, je nepravda. Vaření sladké kaše bylo tehdy na četných hradech téměř tradiční a Hradec Jindřichův v tom nečinil výjimku. Původnost nápadu tedy Perchtě nepřísluší.
A konečně samo datum úmrtí Jáchymy Oldřicha uvádí do pochybností: hradecké zápisy je datují: 4.1.1604, Březan pak píše: dvacátýho třetího v pátek v druhou hodinu po půl noci pan Joachim Voldřich toho dne na zámku svém život dokonal.
Tak si vyberte.
Jisté však je, že se Bílá paní na Hradci Jindřichově už léta letoucí neobjevila. Leda v tom baru, který kdysi v zámku zřídili, (čímž zřídili i Slavatovské místnosti) v šejkru jako lahodný, ale nebezpečný nápoj. Avšak i tam ji vyhostili. Bar neprosperoval a tak zpětným zrušením baru, vzala za své i Bílá paní v šejkru. Její důstojnost staletími degradovala na prachsprostého džina, který jen uboze bzučel v zašpuntované lahvi, jak praví jiná, ale daleko méně atraktivní pohádka. Ta naše je, myslím, lepší.

Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní

úryvek ze závěru stejnojmenného románu, jehož autorkou je Eda Kriseová
Lidé mne po staletí vídali, jak bloudím po chodbách a sálech bývalých rožmberských hradů. Přináším dobré zprávy, kolíbu pacholátka, pomáhám zbožným i bezbožným, hodným i hříšníkům umírat. Čerstvě mrtvé, zmatené tím, že opustili pozemské zvyklosti, bezradné, když ztratili bolesti smrtelného těla, odvádím jako laskavá sestra na onen svět. Vanu z říše zdánlivě živých do země domněle mrtvých jako vzdušný proud, který všechno spojuje. Jsem doma tady i tam. Chodit tam a zpátky je můj úkol a neměřit čas a netěšit se, že někdy skončí. Mírním děs čerstvě mrtvých a hrůzu nově narozených. Jsem starší nebo mladší sestra.
Moje postava, dlouhý krk, držení hlavy, čelo, které odráží třpyt některé hvězdy, útlé ruce a chůze, to všechno jsou znamení vznešeného rodu. Jsem všecka bíle ustrojena jako vdova, hlavu bíle zavitou a u pasu mi visí pás, na němž cinkají klíče. Stala jsem se po smrti dobrou matkou a vzornou hospodyní, která dohlíží nad vším hospodářstvím. Bdím, jak lidé říkají, nad movitým dědictvím rodu i potom, co Rožmberkové vymřeli po meči i po přeslici, proto mne občas vídají na Krumlově, na Rožmberku, na Třeboni nebo v Jindřichově Hradci. Bohuslav Balbín a jezuité mi navlékli černé dlouhé rukavice, udělali ze mě prchlého ducha, který straší a trestá. Koho a proč? Proč by měl duch trestat, když netrestá ani Bůh?
Zůstalo po mně devadesát dva dopisy. Jsou psány na ručním papíře volskou krví. Kdysi byly posílány po tajných poslech a jejich obsah nesměl nikdo vyzradit. Psali je různí písaři a já je diktovala, i když umím číst a psát. Některé jsem sama podepisovala svým starým věrným jménem Perchta z Rožmberka. Na žádném mém dopise není podpis Perchty z Lichtenštejna, z Mikulova a Valtic. Můj otec mě tak někdy ve svých dopisech oslovuje. Přeje si, abych si uvědomila, že se vzdal zodpovědnosti za můj osud, že mi v mém trápení nepomůže. Nad těmito dopisy jsem nejvíc plakávala.
Po pěti stech letech přišla do zámku v Třeboni jedna žena a půjčila si moje dopisy. Vyndávala je opatrně z lepenkových krabic a četla. Některé se bála rozprostřít, aby se v teple jejích rukou a jejího dechu nerozpadly. Dodávala jsem jí odvahy a zvědavosti. Musela číst, já ji přiváděla, i když mě nikdy nemohla smrtelným okem spatřit. Četla pozorně svědectví o životě české šlechtičny z patnáctého století, četla dlouho a někdy plakala. Stála jsem za ní, často jsem pokládala ruce na její ramena, abych ji posílila. Žena si mohla až do té doby myslet, že jsme jako dopisy. Pomíjiví a mizející, že tu jsme kratší dobu, a také jen jednou. Slova těch dopisů však byla tak živá, až ji mrazilo, tak známá, jako by je sama někdy vyslovila. Žena, která četla moje dopisy, také nemohla a neuměla odpustit. Přivedla jsem ji, aby poznala, že tu nejsme jen jednou a že žádný náš pozemský pobyt odvolat nelze.
Jedna žena jednomu muži odpustila, nic víc. A bloudivá bílá duše se už neobjevila.

Citáty o otázkách

17. června 2009 v 16:31
Nika: Je lepší se zeptat a být hloupý pět minut, než se nezeptat vůbec a být hloupý celý život.
Jack Welch: Při dotazování se povzneste nad pocit, že můžete působit dojmem nejhloupějšího člověka v místnosti.
Jack Welch: Samotné otázky jsou k ničemu. Zajistěte, aby vaše dotazy rozproudily debatu a přinesly náměty, které vyvolají činy.
Jack Welch: Když vedete vaší prácí je položit všechny otázky.
Jonas Ridderstrale: Inovace spočívá v otázce: "Co kdyby?"
Neznámý autor: Jediná hloupá otázka je ta nevyřčená.
Aristoteles: Neexistují hloupé odpovědi, pouze chytré otázky.
Kjell A Nördström: Budoucnost se bude řídit spíše otázkami než odpověďmi.
Jonas Ridderstrale: Velké otázky obvykle otvírají dveře, zatímco odpovědi je naopak zavírají.
Joseph O'Connor: Dejte lidem práci, která je pro ně výzvou. Jak přijdete na to, která to je? Docela jednoduše. Zeptejte se jich.

Citáty o jednoduchosti

17. června 2009 v 16:30
šákulik: Nikdy neříkej, že něco nejde. Vždy se totiž najde iniciativní blbec, který neví, že to nejde a udělá to!
Lucie Antošová: Narodil jsi se jako originál, tak neumírej jako kopie!
Safri: V jednoduchosti je síla.
Henri Frederic Angel: The great artists and thinkers are simplifiers.
Jaromír Štetina: Aby se člověk neopakoval, nekecal, nemluvil ve frázích, potřebuje se dostat k jednoduchosti.
Napoleon Hill: Zkoumáme-li všechny velké pravdy, zjistíme nakonec, že jsou jednoduché a snadno pochopitelné; pokud ne, nejde o velké pravdy.
Mike Krzyzewski: Too many rules and too much predictability absolutely kill creativity.
Jonas Ridderstrale: Jednoduchost je obtížnější než se obvykle zdá.
Warren Buffet: Jednoduché neznamená prostoduché.
Jack Trout: Too much can confuse you.

Citáty o radosti

17. června 2009 v 16:30
neznámý: Jednej tak, abys byl šťastný. Ne aby ses šťastným jen zdál.
Lavičková Barbora: Smích je lidské slunce, dokonalý a nepřekonatelný.
Jack Welch: Ať už je důvod jakýkoli, v práci se oslavuje nedostatečně.
Jaromír Štetina: Člověk musí vyhledávat radost a každý den mít nějakou.
Albert Einstein: Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.
Hal Urban: Člověk se potřebuje bavit. Potřebuje si hrát a co je nejdůležitější potřebuje se smát.
Helen Keller: Žádný pesimista nikdy neobjevil tajemství hvězd, neplavil se do neznámých zemí ani neobjevil nové obzory lidské duše.
Neznámý autor: Budete-li potlačovat hněv, potlačíte i radost.
R.W. Emerson: Happiness is a perfume which you cannot pour on someone without getting some on yourself.
Dalajlama: Lásce a vaření se oddávejte bez ohledu na nebezpečí.

Citáty o svobodě

17. června 2009 v 16:30
americká ustava: Svoboda znamená možnost činit vše co neškodí druhému
Jack Welch: Nejlepší způsob jak získat svobodu, je zasloužit si ji. Jestliže hrajete podle pravidel, získáte ji brzy.
Kjell A Nördström: Jsme odsouzeni ke svobodě, ke svobodě volby.
T. A. Edison: There ain´t no rules around here. We are trying to accomplish something.
Stephen Covey: Naše největší síla leží mezi podnětem a reakcí a říká se jí - svoboda volby.
Will Durant: Když řekneme, že jsme svobodní, znamená to, že víme, co děláme.
John F. Kenneedy: Přizpůsobivost je žalářníkem svobody a nepřítelem růstu.
Reinhard K. Sprenger: Nikdo nemůže předpovědět, do jaké výšky můžeš vzlétnout, dokud jsi nerozepjal svá křídla.
G.B.Shaw: Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina z nás obává.
Neznámý autor: Poměry nedělá nikdy diktátor. Poměry dělají diktátora.

Citáty o komunikaci

17. června 2009 v 16:29
Jiří Pohořalý: Ostatním radit je vždy jednodušší, ale až se do té samé situace dostaneme my, potřebujeme vždy pravé přátele...
Jakub Bedrich Kuba: Již se známe na tolik, že se nemusíme stydět před sebou chvíli mlčet.
John King: Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou.
Tom Landry: Dobrý kouč připomíná lidem, kdo jsou, i ve chvílích, kdy na to oni sami zapomenou.
Dr. Moog: A management buzzwords is like a movie star with whom we fall in love.
Reinhard K. Sprenger: Monolog váš svět zmenšuje. Dialog ho zvětšuje.
Norbert Wiener: Jak mám vědět, co jsem řekl, dokud jsem na to neslyšel odpověď?
Reinhard K. Sprenger: Na začátku přišlo slovo. Hned po něm přišlo nedorozumění.
Neznámý autor: Porozumění je nepravděpodobné.
Reinhard K. Sprenger: Nedíváme se očima, ale mozkem. Neposloucháme ušima, ale pamětí.